Tady najdete skoro vše ze Středověku.

Gladiator 2

13. června 2009 v 13:37 | J.Flam
 

Jindřich VII.

13. června 2009 v 12:21 | J.Flam
Jindřich VII. Tudor
král Anglie a pán Irska



Doba vlády 22. srpen 1485 - 21. duben 1509
Korunovace 30. říjen 1485
Narození 28. leden 1457
Úmrtí 21. duben 1509
Pochován Westminsterské opatství
Předchůdce Richard III.
Následník Jindřich VIII.
Královna Alžběta z Yorku
Potomci Artur
Markéta
Jindřich
Marie
Rod Tudorovci
Otec Edmund Tudor, 1. hrabě z Richmondu
Matka Markéta Beaufortová


Jindřich VII. Tudor (28. leden 1457 - 21. duben 1509) byl králem Anglie a pánem Irska od 28. srpna, kdy se zmocnil anglického trůnu až do své smrti 21. dubna 1509, jako první panovník rodu Tudorovců.Obsah [skrýt]
1 Mládí
2 Nástup na trůn
3 Vláda
4 Ekonomika a diplomacie
5 Pozdní období


[editovat]
Mládí

Jindřich se narodil 28. ledna 1457 na hradu Pembroke ve Walesu jako jediný syn Edmunda Tudora a Markéty Beaufortové. Jeho otec zemřel dva měsíce před jeho narozením a Jindřich tak strávil větší část mládí se svým strýcem Jasperem Tudorem. V prvním období vlády Eduarda IV. musel jeho strýc odejet z Anglie. Když se Eduard IV. dostal k moci podruhé, musel ze země utéct i Jindřich, stoupenec rodu Lancasterů.

Od roku 1483 jeho matka, i když byla manželkou stoupence Yorků lorda Stanleye, začala prosazovat jako alternativu k nepopulárnímu Richardu III. svého syna Jindřicha. S finanční podporou Francise II., vévody z Bretaně, se Jindřichovi pokusil vylodit v Anglii. Jeho spiknutý bylo odhaleno a jeho spojenec Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, byl popraven. Richard se pokusil u Bretaňců prosadit Jindřichovo vydání do Anglie, ale tomu se podařilo uniknout do Francie, kde mu byla poskytnuta pomoc pro druhou invazi.

[editovat]
Nástup na trůn

Poté co obdržel podporu od rodiny Woodvilů vylodil se v doprovodu svého strýce Jaspera Tudora s francouzskými a skotskými vojáky v Pembrokeshire. Wales byl tradičně spojencem rodu Lancasterů a tak mohl Jindřich doplnit své síly až na počet asi 5000 vojáků.

Tudorovská růže - kombinace bílé růže Yorků a červené Lancasterů

Jindřich si byl vědom, že musí na Richarda zaútočit co nejdříve, protože Richard očekával příchod posil z oblasti Nottinghamu a Leicesteru. I když bylo Richardovo vojsko početnější, vlivem zrady v Richardově armádě ze strany hraběte z Northumberlandu a lordů Stanleyů, Jindřich v bitvě u Bosworthu zvítězil. Richardova smrt je většinou považována za faktický konec Války růží (někdy je za tento konec považována bitva u Stoke).

Jindřich svoje právo na anglický trůn odvozoval od své matky Markéty Beuafortové. Tento nárok byl ale dost sporný, protože byl založen na nároku na trůn nelegitimních potomků, kteří byli zákonem sice legitimizováni ale s podmínkou, že tento akt v sobě nezahrnuje nárok na dědictví nástupnictví na trůn.

Markéta Beaufortová byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna Eduarda III. a Gentovy třetí ženy Kateřiny Swynfordové. Ta byla 25 let Janovou milenkou a měli spolu čtyři děti, Jana, Jindřicha, Thomase a Janu Beaufortovy. Jan z Gentu se s Kateřinou nakonec oženil a jejich děti byly legitimizovány. Jeho synovec Richard II. vydal dekret, schválený roku 1397 zákonem parlamentu potvrzující legitimitu jejich potomků. Richardův bratranec a následník Jindřich IV., syn Jana z Gentu a jeho první manželky Blanky z Lancasteru, vydal nařízení, kterým zbavil své sourozence dědického práva na trůn. V každém případě Jindřich nebyl jediným potomkem Jana z Gentu a Kateřiny Swynfordové s nárokem na trůn. Také yorští králové byli potomky Jany Beaufortové, jediné dcery Genta a Swynfordové, matky Cecílie Nevillové, ženy Richarda Plantegenta, vévody z Yorku a matky Richarda III. a Eduarda IV.

[editovat]
Vláda

Prvním Jindřichovým záměrem po nástupu na trůn bylo upevnění jeho pozice. Jeho nárok na trůn nebyl příliš velký, ale většina jeho soupeřů padla v předchozí válce růží nebo byla popravena. Hlavním uchazečem o trůn se tak stal Perkin Warbeck, který se prohlašoval za potomka Richarda z Yorku a syna Eduarda IV. a byl podporován zahraničními nepřáteli. Jindřich zabezpečil svou pozici i tím, že zmenšil moc šlechty agresivní politikou a legislativními nástroji, především zákazem vytváření soukromých armád.

Erb rodu Tudorovců

Svou pozici posílil v prosinci 1483 slibem sňatku s Alžbětou z Yorku, dcerou a dědičkou Eduarda IV. Oba byli potomky Jana z Gentu a jeho třetí ženy Kateřiny. Sňatek se uskutečnil 18. ledna 1486 ve Westminsterském opatství. Tímto sňatkem byly spojeny dříve nepřátelské rody a jejich potomci měli silný nárok na trůn. Rodové sjednocení se odrazilo v Tudorovské růži, která se skládá z bílé růže Yorků a červené Lancasterů.

V některých pramenech se uvádí, že Jindřich byl zodpovědný za smrt Eduarda V. a Richarda, vévody z Yorku, synů Eduarda IV., které nechal v Toweru uvěznit Richard III. Podle těchto pramenů se tak Jindřich chtěl zbavit možných soupeřů v nástupnictví na anglický trůn s větším právem, než bylo jeho. Záležitost smrti těchto dvou mladíků je ale nejasná, protože se po jejich uvěznění již neobjevili a mezi jinými je z tohoto činu obviňován i Richard III.

Jindřichovým prvním počinem bylo zpětné prohlášení za krále k datu den před bitvou u Bosworthu. Tím se každý, kdo se této bitvy účastnil na straně Richarda III., vystavil nebezpečí obvinění ze zrady. Je zajímavé, že omilostnil Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu, který byl Richardem III. (po smrti jeho jediného syna) jmenován jeho nástupcem. Tato smířlivost se obrátila proti Jindřichovi, když se Pole dva roky poté vzbouřil a využil Lamberta Simnela jako osobu, která má nárok na anglický trůn. Pole byl v bitvě u Stoke zabit a Simnel, který byl ještě dítě, byl Jindřichem omilostněn.

Jindřich se s Alžbětou oženil a doufal, že sjednotí obě větve Plantagenetů Yorky a Lancastery. V tomto směru byl velmi úspěšný, ale určitá úroveň paranoidního strachu pokračovala i v budoucnosti a kdokoli mohl prokázat vazbu na předky mezi Plantagenety, byl podezříván z úmyslu uchvátit trůn.

[editovat]
Ekonomika a diplomacie

Jindřich VII. (uprostřed) se svými rádci sirem Richardem Empsonem a sirem Edmundem Dudleym

Jindřich je považován za krále, který uplatňoval střízlivou finanční politiku a obnovil zbankrotovanou státní pokladnu (kterou vyplenila manželka Eduarda IV. a její příbuzní, po Eduardově smrti a před nástupem Richarda III.) Zavedl přísnou a efektivní správu a výběr daní (i když některá opatření již byla zavedena za vlády Richarda III.) V tomto úsilí byl podporován svým kancléřem arcibiskupem Johnem Mortonem. Provedl i reformu vlády vytvořením královy rady, která kontrolovala aristokracii.

Jindřich se snažil udržet mír a podporovat ekonomiku. Nebyl válečníkem a tak neměl zájem znovu dobýt území, které jeho předchůdci ztratili ve Francii. Chtěl uzavřít mír s Francií, aby získal finanční prostředky a zajistil příslib, že Francie nebude podporovat zájemce o anglický trůn, jako byl například Perkin Warbeck. Tento mír se Jindřich podařilo zajistit velmi lehce, protože v listopadu 1492 zorganizoval klamnou invazi do Burgundska a Francie, která byla zaměstnána válkou z Itálií na jím navrhované podmínky přistoupila.

Pro posílení námořní síly Anglie nechal v Porsmouthu postavit suchý dok (první dok tohoto typu v Evropě a nejstarší dochovaný na světě pocházející z roku 1495).

Byl prvním evropským panovníkem, který rozpoznal důležitost sjednoceného Španělského království. Uzavřel s ním mírovou smlouvu, jejíž součástí byl i sňatek jeho syna Artura s Kateřinou Aragonskou. Uzavřel i mírovou dohodu se Skotskem, první mírovou dohodu mezi těmito zeměmi po asi dvou stech letech, a zasnoubil svou dceru Markétu se skotským králem Jakubem IV. Uzavřel spojenectví s panovníkem Svaté říše římské Maximiliánem a přesvědčil papeže Inocence VIII., aby vydal bulu, která exkomunikovala všechny uchazeče o jeho trůn.

Nicméně konec jeho vlády nebyl tak úspěšný. Roku 1506 podepsal s Filipem Holandským mírovou smlouvu. Ta sice zvýšila zisky anglického obchodu, ale to přivedlo Francii, Svatou říši římskou, Španělsko a Hanzovní společnost k redukci obchodu s Anglií. Poté co Filip krátce nato zemřel, stal se Jindřich lehce zranitelný a zůstal mu dluh ve výši asi 30000 liber.


Husitský bojový vůz

11. června 2009 v 18:16 | J.Flam
Husitský bojový vůz
(Přesměrováno z Vozová hradba)


Husitské bojové vozy byly v počátcích pravděpodobně obyčejnými, běžně užívanými selskými vozy. Teprve postupem času došlo na základě zkušeností z bitev k rozlišení zásobovacích a bojových vozů. Pro tento účel byly využívány větší a pevnější vozy, vybavené na stranách deskou ze silných fošen. K vybavení bojových vozů náleželo silné prkno zavěšené ze spodu podél mezi koly. Tím byli bojovníci chráněni proti nepřátelské palbě. Vedle toho každý vůz vezl řetěz, jímž byla spojována kola vozů k sobě při srážení do vozové hradby. Ve voze bylo i nářadí jako lopaty, sekery, rýče a motyky, které sloužilo při úpravách cest.
Replika husitského vozu
 


Římané

11. června 2009 v 18:13 | J.Flam
Římané

Jako Římané (latinsky Romani) byli původně ve starověku označováni obyvatelé města Říma (latinsky Roma). Jak se šířila římská vláda, přešlo toto pojmenování na všechny obyvatele Itálie, pokud měli římské občanství. Říman byl tedy plnoprávný občan římské říše (imperium Romanum). Nařízením císaře Antoniana (Constitutio Antoniana) z roku 212 n.l., kterým bylo uděleno římské občanské právo všem svobodným obyvatelům říše, byli jako Římané označováni všichni občané říše.


Středověk

11. června 2009 v 18:10 | J.Flam
Středověk

Portál - Hlavní článek - Kategorie

Detail dveří katedrály ve Špýru

Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem starověku a antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517.Obsah [skrýt]
1 Charakteristika
2 Periodizace
2.1 Raný středověk
2.2 Vrcholný (rozvinutý) středověk
2.3 Pozdní středověk
3 Související články
4 Externí odkazy


[editovat]
Charakteristika

Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa).

Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověkou kulturu obohacuje antické hmotné dědictví, křesťanská duchovnost, ale také nové prvky, které jsou často "barbarského" původu (kultura germánská, slovanská). Od 7. století je pro Evropu důležitý kontakt s muslimským světem. Ta pro Evropu zprostředkovává kontakt s civilizacemi východnějším směrem (Čína, Indie) i s antickou filosofii.

V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky:
západní latinský kulturní okruh: románské, germánské, západoslovanské národy.
východní řecko-ortodoxní (byzantsko-slovanský) kulturní okruh: národy jihovýchodní a východní Evropy a Malé Asie.
arabský (islámský) kulturní okruh: Přední východ, Arabský poloostrov, severní Afrika, část Pyrenejského poloostrova.

[editovat]
Periodizace
Podrobnější informace naleznete v článku Vymezení středověku.

Mont-Saint-Michel na severu Francie je ikonou středověku

Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád Západořímské říše roku 476, jako jiné datum pak je taktéž brán příchod Slovanů do oblasti Pannské nížiny (568), což je často zároveň bráno jako konec stěhování národů.

Vymezení konce středověku je neméně složité. Nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově a konec jejich vlivu v západní Evropě. Dalšími možnými roky jsou dobytí Konstantinopole 1453 Turky, vynález knihtisku Johannem Gutenbergem roku 1456, nebo prvním veřejným vystoupením Martina Luthera a začátkem reformace v roce 1517.

[editovat]
Raný středověk
Hlavní článek: Raný středověk

(cca od konce 5. století do 11. století)

V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Francká říše).

Raný středověk se někdy dále rozděluje na:
předstátní období (od konce 5. století do 2. poloviny 9. století)
raně státní období (od 2. poloviny 9. století do konce 12. století)

[editovat]
Vrcholný (rozvinutý) středověk

Gotická katedrála ve francouzském Senlis
Hlavní článek: Vrcholný středověk

(cca od poč. 11. století do počátku 14. století)

Na základě křesťanství je středověká společnost učením o trojím lidu rozdělena mezi duchovenstvo, šlechtu a rolnický lid. Důležitým faktorem se posléze stává měšťanstvo, dochází k zakládání a rozvoji nových měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární "revoluci" (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických hledisek, morových epidemií).

Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura.

Také zde došlo ke změně zemědělství. Starší jařmo,které bylo upevňované za rohy či šíjí zvířete bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy se uplatnilo těžší, ale výkonnější. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Toto se vyznačovalo rozdělení polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.

[editovat]
Pozdní středověk
Hlavní článek: Pozdní středověk

(14. století - (1493) 15. století)

Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy.

Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany ad. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě.


Vladislavský sál

8. června 2009 v 19:47 | J.Flam
Vladislavský sál je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu, zasedací a sněmovní sál českých králů. Užívá se pro reprezentační shromáždění o státních svátcích, slavnostní zasedání Parlamentu a podobně.

[editovat]
Popis a historie

Pozdně gotický obdélný sál o rozměrech 62 × 16 m s bohatou krouženou klenbou v pěti polích (výška 13 m) a renesančními pravoúhlými okny. Vznikl spojením několika starších prostor na místě, kde bývaly sněmovní sály patrně už od Vratislava II. (zčásti jsou zachovány v podzemí).

Na jižní straně je sál lemován kamenným balkonem s krásnou vyhlídkou na město, z jihozápadního rohu sálu je přístup do České kanceláře (tzv. Ludvíkovo křídlo, vyčnívající z jižní fronty Hradu). Na severní straně je menší sál Staré sněmovny a Jezdecké schodiště, přímý vstup do sálu z prostranství před Kostelem sv. Jiří. Na východní straně k sálu přiléhá Kostel Všech svatých, na jehož kruchtu je ze sálu přímý vstup. Do sálu se dnes vstupuje pod balkonem na východní straně III. nádvoří, historický vstup byl Jezdeckým schodištěm.

Vladislavský sál vznikl v letech 1490 až 1502 pod vedením architekta Benedikta Rieda (Rejta) a stavebně se zachoval v původní podobě.[1] Sloužil jako sněmovní sál, konaly se zde slavnostní plesy, v roce 1791 průmyslová výstava a od roku 1918 slouží pro největší státní slavnosti, volbu presidenta republiky a podobně.


Jan Ámos Komenský

8. června 2009 v 19:45 | J.Flam
Jan Amos Komenský
(Přesměrováno z Jan Ámos Komenský)

Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové editory
Tato stránka byla opakovaně napadána vandaly či spammery nebo se o její obsah vede spor a čeká se na jeho vyřešení. O případných změnách, prosíme, diskutujte na diskusní stránce.



Komenský
Narození
Datum: 28. březen 1592
Místo: jihovýchodní Morava
Úmrtí
Datum: 15. listopad 1670
Místo: Amsterdam
Citát
Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.


Jan Amos Komenský, latinsky Comenius, (28. března 1592 jihovýchodní Morava - 15. listopadu 1670 Amsterdam) byl poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel.Obsah [skrýt]
1 Životopis
2 Hlavní pedagogické názory
3 Dílo
3.1 Díla pedagogická
4 Sbírka starých komenian v Moravské zemské knihovně
5 Literatura
6 Reference
7 Související články
8 Externí odkazy


[editovat]
Životopis

Rembrandtův obraz Starý muž, zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského

Detail téhož obrazu

Možné rodiště Komenského v Uherském Brodě

Místo jeho narození není známo, jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod[1] (jak je uvedeno v Naardenu na náhrobní desce) nebo Nivnice (Komenský v některých dokumentech připojoval k podpisu Nivnický, Nivanus, Nivnicensis[2]). Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohlo vzniknout příjmení Komenský, Comenius), odkud pocházela otcova rodina.[3] Jan žil s rodiči v Uherském Brodě (pocházel z měšťanské rodiny). Jeho otec Martin, byl významným členem Jednoty bratrské. Po smrti rodičů a dvou ze čtyř sester (1604) se o něj starala jeho teta ve Strážnici, kde začal studovat.

Roku 1608 začal studovat na latinské škole (gymnáziu) v Přerově, odkud v roce 1611 odešel na vysokou školu do Herbornu. Již při studiu začal pomáhat profesoru teologie a nejmladšímu členu profesorského sboru Johannu Heinrichu (Janu Jindřichu) Alstedovi s pracemi na obecné encyklopedii. Alsted se pro Komenského stal vzorem. Sám pak začal psát dvě velká díla: Poklad jazyka českého, což měl být velký slovník, a dále encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí. Tato díla nedokončil. Roku 1613 Jan navštěvuje Amsterdam, v té době vysoce rozvinuté město Evropy. Odtud se vypravuje na universitu do Heidelbergu v Německu, kde ovšem stráví pouze jeden semestr. Poté se roku 1614 vrací přes Prahu do Přerova, jako rektor latinské školy. V roce 1616 byl vysvěcen na kazatele a následně odešel do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a jako kazatel Jednoty bratrské. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalénu Vizovskou. V této době píše spis Listové do nebe.

Po porážce stavovského povstání (1621) byl nucen opustit Fulnek a skrývat se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví. Po roce ukrývání (roku 1622) mu na mor zemřela žena a jeho dvě děti, které zůstaly ve Fulneku. Pod vlivem událostí píše filosofické spisy Truchlivý, Hlubina bezpečnosti a později Labyrint světa a ráj srdce. V roce 1624 začal Jan působit v Brandýse nad Orlicí, kde se seznámil se svoji druhou ženou Marií Dorotou.

V roce 1628 odešel do exilu do polského Lešna, které se stalo centrem bratrské víry. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí zpět do vlasti, proto píše česky. Začal psát učebnice a připravoval plán na zlepšení organizace školství, např. v díle Navržení krátké o obnově škol v Království českém. V Lešně byl zvolen biskupem a písařem, brzy se stal i zástupcem rektora gymnázia, což vedlo k jeho zájmu o pedagogiku. V tomto období vznikla velká část jeho děl, především pak z oblasti pedagogiky jako např. Česká didaktika. Ta měla být původně součástí velkého díla, které chtěl nazvat Ráj český. Obsahem měla být teoretická, didaktická a praktická část, která by sloužila rodičům a učitelům. Napsal Velkou didaktiku, kterou později přepracoval do latinské podoby Didactica magna a začíná pracovat na Vševědě (Pansofii). Komenskému postupně jeho díla jako Brána jazyků otevřená a Informatorium školy mateřské, zajistila věhlas po celé nekatolické Evropě. Byl zván na univerzity několika zemí, nabídky však odmítal. První významnou nabídku Jan přijal až roku 1641, kdy se rozhodl vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během něhož vystoupil i před Královskou akademií věd. V této době vyjádřil své myšlenky ve spise Via lucis. Kvůli zvyšujícímu se tlaku občanské války Komenský Anglii opustil, avšak zanedlouho dostal pozvání z řady dalších zemí. V tuto dobu si Jan uvědomil, že právě prostřednictvím těchto nabídek může rozšířit svůj vliv a své myšlenky.

Roku 1642 odešel přes Amsterdam do Švédska, kam byl pozván, aby vedl reformu tamního školství a napsal pro ní učebnice. Vznikl zde spis Nejnovější metoda jazyků. Kvůli rozporům s donátory i spolupracovníky, nakonec učebnice požadované švédským kancléřem Komenský neuvytvořil a to ani na nátlak ochránce Louise de Geera. Zato zde vzniká část Obecné porady o nápravě věcí lidských. Roku 1648 se společně s těžce nemocnou manželkou vrátil zpět do Lešna, kde působí jako biskup. V Lešně jeho druhá žena zemřela a již o rok později se oženil potřetí, tentokrát s o více než třicet let mladší Janou Gajusovou. Když byl v roce 1648 uzavřen vestfálský mír a tím skončila třicetiletá válka, skončily též naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Komenský se loučí s vlastí a církví spisem Kšaft umírající matky jednoty bratrské.

Roku 1651 přijal pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocziho do Sárospataku, kde měl u jeho dvora organizovat reformu školství a pansofickou sedmiletou školu. Poprvé měl tedy možnost ověřit si své názory v praxi. Otevřeny byly ovšem jen 3 třídy, jenž byly nazvány Vestibulum, Janua a Atrium. Pro své žáky vytvořil příručku Pravidla mravů a také zde vznikla učebnice Svět v obrazech a Škola hrou. Z ní Komenský s úspěchem předváděl, nakolik jsou děti schopné podat dramatický divadelní kus, ve školním prostředí. Roku 1651 Jan také oddal falckou princeznu Jindřišku Marii s knížetem Zigmondem, jejich manželství však nemělo dlouhého trvání.

V letech 1654-1656 opět pobýval v Lešně, kde pracoval na Pansofii, vydává Slovník české řeči a Slovník pansofických definic. Roku 1654 Švédsko napadlo Polsko, avšak válka se nějakou dobu Lešnu vyhýbá. 27. dubna 1656 ale začalo deset tisíc partyzánů město obléhat a při následném požáru přišel téměř o všechen majetek i cenné rukopisy jako Česko-latinský slovník, na kterém pracoval prakticky celý život a který považoval za stěžejní dílo. Přišel také o většinu Pansofie a Metafyziky a další díla. Tuto ztrátu nesl velice těžce a nikdy se z ní zcela nevzpamatoval. Na pozvání svého přítele Louise De Geera se v roce 1656 uchýlil do Amsterdamu.

Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracem všenápravným. Proto také odmítl profesuru na Amsterdamské akademii. Společníkem mu zde byl například Rembrandt van Rijn a se zhoršujícím se zdravím také čím dál častěji lékař Nicolaes (Mikuláš) Tulp (můžeme ho najít na Rembrandtově Anatomii Dr. Tulpa). Jan se v této době aktivně účastnil mírových jednání anglicko-nizozemské války. V Amsterdamu byla vydána polovina z celého Komenského díla, například soubor 43 spisů pod názvem Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické), které se setkály s velkým ohlasem, dále jednotlivé části Všenápravy: Všeobecné probuzení, Všeobecné osvícení, Pansofie, Vševýchova a Všemluva a menší díla jako Jedno potřebné, které bývá považováno za závěť lidstvu. Navzdory usilovné práci a pomoci syna Daniela, zůstala mnohá díla více či méně nedokončena.

Zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech, ve společnosti své ženy Jany, syna Daniela, přítele a lékaře Mikuláše Tulpa, 15. listopadu 1670. Byl pohřben v kostelíku v Naardenu.

[editovat]
Hlavní pedagogické názory

Vysoce oceňoval význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat.

Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle:
poznat sebe a svět - vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
ovládnout sebe - výchova mravní
povznést se k Bohu - výchova náboženská

Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouští.

Ve svých spisech navrhoval Komenský tuto školskou organisaci:
od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika, a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé.

Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 - 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý rok by měla mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat.

Při výuce samé aplikoval Komenský tyto zásady:
zásada názornosti - přímá žákova zkušenost
zásada systematičnosti a soustavnosti - učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi. Je třeba zajistit soustavný vzdělávací režim
zásada aktivnosti - žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností využívat je v praxi
zásada trvalosti - je třeba soustavně učivo opakovat
zásada přiměřenosti - učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Děti dělil podle nadání:
bystré, dělají radost
bystré, líné
bystré, vzpurné
s nedostatkem bystré mysli
s nedostatkem bystré mysli, líné
s nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla.

[editovat]
Dílo

Reliéf na budově školy v obci Dolany

Titulní strana prvního vydání knihy Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce, která vyšla pravděpodobně v saské Pirně roku 1631

Jan Amos Komenský vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, psal především česky, latinsky a německy. Nejpodstatnější částí jeho díla jsou spisy teologické a filosofické, hluboce ovlivněné věroukou Jednoty bratrské. Tyto spisy jsou v mnohém autobiografické nebo jsou inspirovány událostmi z Komenského života. Hlavním dílem filosofickým je De rerum humanarum emendatione consultatio catholica. Přestože nevytvořil žádný čistě beletristický spis, jeho díla mají pro svůj vytříbený jazyk mimořádnou literární hodnotu a patří k vrcholným dílům české literatury (zejména filosofická alegorie Labyrint světa a ráj srdce).

Další významnou částí jeho díla jsou spisy pedagogické, ve kterých v mnohém předběhl svou dobu. Nejúspěšnější z nich je názorná učebnice latiny a zároveň jakási encyklopedie, nazvaná Dvéře jazyků odevřené, která už za jeho života vyšla v mnoha vydáních a jazycích a byla používána i katolíky. Jeho hlavním dílem je ale Didactica magna (Velká didaktika), v níž shrnul své pedagogické názory formou traktátu. Jím navrhované učební metody ale přes úspěch některých děl nebyly za jeho života uplatněny.
O poezii české - Snaha obrodit poezii znovuzavedením časoměrného verše, který sám užíval v překladech žalmů.
Listové do nebe - Fiktivní dopisy chudých ke Kristu, stěžují si na bohaté. Kristus je utěšuje a kárá bohaté, všechny nabádá, aby zůstali poslušni božích zákonů. Toto dílo je výrazně ovlivněno myšlenkami Jednoty bratrské.
Truchlivý - Zamyšlení nad rozporem rozumu a víry. Napsal je po smrti své první ženy a dětí.
Moudrost starých Čechů - Sbírka starých pořekadel a přísloví (asi 2000).
Poklad jazyka českého - Podrobný slovník všech českých slov. Měla být vysvětlena i gramatika. Chtěl zachytit i nespisovná, nářeční a přejatá slova. Materiál sbíral celý život. Slovník se nedochoval, jelikož shořel v Lešně.
Via lucis (Cesta světla) - Zabývá se zde pansofií (vševědou). Byl toho názoru, že když u lidu zmizí nevědomost, války ustanou. Aby došlo k nápravě lidstva, vládnout by měl sbor mudrců. Pro lepší dorozumění mezi národy je třeba zavést novou řeč, které by všichni rozuměli. Latina je podle něj příliš těžká.
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
Hlubina bezpečnosti - Čím více se člověk vzdaluje od Boha, tím větší je jeho beznaděj.
Kancionál - Sborník duchovních písní, české žalmy.
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské - Vyjadřuje víru, že se odkazu Jednoty ujme český a moravský lid. Postava matky je symbolem Jednoty bratrské, která je odsouzena k zániku, ale matka ve své závěti odkazuje hlavní myšlenky příštím generacím. (kšaft = závěť).
Labyrint světa a ráj srdce - alegorický příběh. Vypravěč se ocitá v okrouhlém městě uprostřed nicoty. Průvodci Všezvěd Všudybud a Mámení mu líčí krásy světa, poutník však vidí jen klam, marnost, faleš, bídu a smrt. Chce odtud utéci, ale nemá kam. Východisko ze zmatků tohoto světa nachází v otevření svého srdce, aby do něj mohl vstoupit Ježíš Kristus.
Pokračování v bratrském napomínání - Vlastní životopis.
De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských)

[editovat]
Díla pedagogická

Mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterdamu roku 1657
Didactica magna (latinsky Velká didaktika) - jedná se o spis o vyučovacích metodách.
Výchovu zde rozdělil do čtyř stupňů po šesti letech:
do 6 let mateřská škola,
do 12 let povinná školní docházka,
do 18 let latinské školy, gymnázia,
poté university.
Toto byl jeden z prvních projektů systematizace školství a na svou dobu byl velmi pokrokový.
Didactica - tj. umění umělého vyučování.
Původně byla psána česky, vyšla latinsky. Stanovuje tu obecně platné vyučovací zásady:
Učit se musí od mládí.
Povinná školní docházka (chytří, hloupí, chudí, bohatí, …).
Názorné vyučování.
Nutnost určitého stupně vzdělání, horlivost.
Přiměřenost látky k věku.
Vše převádět do praxe.
Vyučovat od jednoduššího ke složitějšímu.
Nutnost stálého opakování.
Žák má být současně učitelem.
Vyučování má být zábavné.
Tyto zásady byly skutečně průlomové až revoluční. Bojuje zde proti mechanickému učení, tvrdí, že vzdělání má být zdarma.
Informatorium školy mateřské - rady matkám k výchově dětí před školou.
Dvéře jazyků odevřené - latinsky, pojednání o důležitosti jazyků a jak se jim učit.
Grammatica latina - latinsky, učebnice latiny
Nejnovější metoda jazyků - teorie jazykového vyučování.
Orbis Pictus (Svět v obrazech) - původně učebnice latiny, později i jiných jazyků.
Škola na jevišti - pedagogické školské drama.
Schola Pansophica (1650) - navrhuje mimo jiné, aby žáci latinské školy alespoň jednu hodinu týdně četli současné noviny; zavedl tedy jako první média do výuky.
Theatrum universitatis rerum (Divadlo světa) - spis o důležitosti vzdělání (latinsky).
Navržení krátké o obnovení škol v Království Českém - návrh školské reformy

Dále se zachovala jeho korespondence s přáteli, vědci, státníky. Kromě toho si vedl deníky, které se z části dochovaly. Význam jeho díla spočívá v několika aspektech, pokračoval v práci svých předchůdců (Tomáš Štítný ze Štítného, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav). Vyzdvihl úlohu vzdělání, stanovil zásady vyučování (mnoho jich platí dodnes). Povznesl češtinu na vyšší úroveň, jeho dílo se stalo vyvrcholením myšlenkového vývoje celé starší české literatury. Na svoji dobu došel k poznatkům, které by bylo možno označit za revoluční. Jeho věhlas započal již za jeho života, ale teprve mnohem později byla část jeho myšlenek doceněna a realizována. Jeho díla vyšla v mnoha překladech a ovlivnila evropské myšlení. Jeho didaktické myšlenky převzali encyklopedisté a osvícenci.

Vědní obor, zabývající se Komenského životem a dílem, se nazývá komeniologie, odborník na tuto problematiku komeniolog, spisy samotné se označují jako komeniana. Všechna Komenského díla vyšla v kritickém vydání v letech 1969-1992 ve třiadvaceti svazcích v nakladatelství Academia pod názvem Dílo Jana Amose Komenského.

[editovat]
Sbírka starých komenian v Moravské zemské knihovně

Nejstarší dochovaný rukopis J. A. Komenského z roku 1611. Obsahuje český citát: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel

Moravská zemská knihovna vlastní bohatý fond starých komenian - knih Jana Amose Komenského vydaných do roku 1800. Sbírka byla založena na začátku 20. století z vlastního fondu knihovny a postupně doplňována koupěmi z českých i zahraničních antikvariátů. Několik exemplářů je součástí původní Pedagogické knihovny (lokace STPK) a uzavřených sbírek (zámecké a školní knihovny). Podle Jaroslava Vobra tvoří fond komenian asi 40% z celkového počtu známých děl J. A. Komenského dochovaných na území tehdejšího Československa.[4]

Sbírká obsahuje mimo jiné 16 českých unikátů (tj. exemplářů, které se nenacházejí v jiných fondech ČR), mezi nimiž jsou i české knihy (např. Přemysslowánj O Dvchownj Radosti wěrných a prawých Křesťanů vyd. v Amsterdamu roku 1662), a také nejstarší dochovaný Komenského rukopis. Jedná se o zlomek z památníku Eliáše Crispa, přitele a spolužáka J. A. Komenský z doby studia na herbornské univerzitě v Německu. Zlomek obsahuje český a latinský citát s datem 21. července 1611 a vlastnoručním podpisem autora.

[editovat]
Literatura
DOSTAL, Jan. Tři kapitoly o Komenském. [s.l.] : Ioanes - Vladimír Nejedlo. ISBN 80-902100-0-7.
KOŽÍK, František. Světlo v temnotách. Bolestný a hrdinský život Jana Amose Komenského. [s.l.] : [s.n.].
KRATOCHVÍL, Miloš Václav. Život Jana Amose. [s.l.] : [s.n.].
KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský - malý profil velké osobnosti. Uherský Brod : Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě, 1988.
KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků. Ostrava : Amosium Servis, 1992.
ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský - muž víry, lásky a naděje. Praha : Kalich, 1971.
URBÁNKOVÁ, Emma. Soupis děl J. A. Komenského v Československých knihovnách, archivech a museích. Praha : [s.n.], 1959.
VOBR, Jaroslav. Dílo Jana Amose Komenského ve fondech Státní vědecké knihovny v Brně a moravských klášterních knihoven. Rukopisy a staré tisky 1611-1800. Brno : [s.n.], 1992.

[editovat]
Reference
↑ Jan Amos Komenský na phil.muni.cz
↑ Jak se žije v Nivnici
↑ Muzeum J. A. Komenského
↑ Vobr, Jaroslav: Dílo Jana Amose Komenského ve fondech Státní vědecké knihovny v Brně a moravských klášterních knihoven. Rukopisy a staré tisky 1611-1800. Brno 1992, s. 4, který provedl srovnání tehdejšího stavu fondu se soupisem Urbánková, Emma: Soupis děl J. A. Komenského v Československých knihovnách, archivech a museích. Praha 1959.


Husitské zbraně

8. června 2009 v 19:43 | J.Flam
Husitské zbraně

Řemdih

Husitské zbraně byly inspirovány většinou tím, s čím husité uměli zacházet nejlépe - tedy zemědělskými nástroji. Vyvinuly se z nich ale obávané a nebezpečné zbraně. Husité také jako jedni z prvních v Evropě používali hromadně palné zbraně.

Zbraně na blízko:
Řemdih - jedna z nejobávanějších husitských zbraní - okovaná koule na dlouhém řetěze přikovaná k dřevěné násadě; někdy se nazývala prostě koule na řetěze
Kopí s hákem - obyčejné kopí s hákem ke stahování jezdců z koní
Šídlo - zbraň s protáhlou špicí na dřevěné násadě, sloužila k bodání do protivníků
Sudlice - sečná i bodná zbraň na dřevěné násadě; jedním druhem sudlice je sudlice ušatá, u které jsou uši tvořeny bodáky po stranách
Kropáč - vlastně řemdih, na kterém byla koule přímo na násadě (bez řetězu); nazývala se podle toho, že se s ní kropili protivníci
Okovaný cep - nejobávanější husitská zbraň - cep s bodáky
Halapartna - sečná i bodná zbraň na dlouhé násadě, obvykle se vytvořila přivázáním kosy souběžně s násadou; užívala se i v pozdějších dobách, značně dokonalejší
Válečná sekera - obyčejná, ale těžší a pádnější sekera
Meč - klasický meč; Husité jej užívali bez jakéhokoliv zdobení
Palcát - krátká úderná zbraň, sloužila k boji zblízka; byl to také odznak moci táborských hejtmanů

Střelné a palné zbraně:
Kuše - obyčejné kuše, Husité z nich stříleli ze svých vozů
Prak - pruh kůže, který se roztočil nad hlavou a ze kterého puštěním jednoho konce vylétl kámen; praky používala hlavně práčata, děti bojující v armádě
Houfnice - polní dělo opatřené podstavcem na kolech; název podle užívání u houfů
Bombarda - těžké obléhací dělo s nepojízdnou lafetou
Tarasnice - další dělo, tentokrát s neobvykle malou ráží; při střelbě často explodovalo

Hákovnice
Hákovnice - ruční palná zbraň s hákem, který se používal k tlumení zpětného rázu
Píšťala - předchůdce pušky, s dřevěnou nebo kovovou pažbou (stvol); název podle tvaru - byla dlouhá a úzká

Ostatní zbraně:
Husitský bojový vůz - vyvinuly se patrně s obyčejných selských vozů, sloužily jako pojízdná hradba


Bitva u Domažlic

8. června 2009 v 19:38 | J.Flam
Bitva u DomažlicBitva u Domažlic
Konflikt: Husitské války

Bitva u Domažlic podle Josefa Mathausera
Trvání: 14. srpen 1431
Místo: poblíž Domažlic
Výsledek: Drtivé vítězství husitů

Strany
Husité Svatá říše římská
Velitelé
Prokop Holý kardinál Julian Cesarini
Friedrich Braniborský
Ztráty
téměř žádné velké


Bitva u Domažlic se odehrála 14. srpna 1431 poblíž Domažlic. Husitská vojska v ní porazila pátou křížovou výpravu vedenou markrabím Friedrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim.Obsah [skrýt]
1 Historický konext
2 Průběh bitvy
3 Důsledky
4 Související odkazy


[editovat]
Historický konext

Pátou křížovou výpravu se katolíkům podařilo zorganizovat teprve dva roky poté co ztroskotala jednání Zikmunda Lucemburského s husity v Prešpurku; zde husité roku 1429 odmítli složit zbraně až do konání koncilu kde měli být souzeni. Naopak Zikmund nepřijal požadavky husitů, především uznání čtyř pražských artikulů. Poté a během roku 1430 podnikli husité pod vedením Prokopa Holého spanilou jízdu Saskem a do Bavorska při které hlásali principy husitství, plenili města a vybírali vysoké výpalné. Kurfiřt Friedrich Hohenzollernský jim přislíbil zajistit svobodné slyšení v Norimberku, to se mu však později nezdařilo. V květnu roku 1431 vedl Prokop Holý další bezvýsledné rozhovory se Zikmundem v Chebu ve snaze dosáhnout smíru a požadoval, aby katolická církev přistoupila na rovnoprávnou diskusi s husity o jejich myšlenkách.

Křížovou výpravu měl původně vést Zikmund Lucemburský, ten však předstíral zranění a výpravě se tak vyhnul. Vedením byl proto pověřen kardinál Julián Cesarini který měl předsedat také chystanému koncilu v Basileji a Friedrich Braniborský. Vojska pod jejich vedením čítala asi sto tisíc mužů. Hranice překročili na přelomu července a srpna 1431. Husité byli shromážděni poblíž Berouna aby byli připraveni vyjít vojskům vstříc na kterékoliv místo hranice. V řadách husitů byl mimo jiné i litevský kníže Zikmund Korybutovič. Kromě hlavního proudu od západu křížovou výpravu podporovaly ještě menší voje Slezanů od severu a pod vedením Albrechta Habsburského z jihu, husité se však vydali vstříc hlavní síle. Po dvoudenním více než stokilometrovém přesunu se s ní setkali poblíž Domažlic.

[editovat]
Průběh bitvy

Husité křižáky překvapili 14. srpna odpoledne během přesunu, nesešikované a nepřipravené. Zaútočili na ně rovnou z pochodu a okamžitě do jejich řad vnesli zmatek. Velká část jednotek se dala ihned na útěk, o obranu se pokusila jen Cesariniho garda. Sám kardinál po marném pokusu zorganizovat odpor uprchl z bojiště v přestrojení; zanechal za sebou šperky i kardinálské atributy- klobouk, roucho a papežskou pověřovací bulu. Husité prchající vojáky pronásledovali a tisíce jich pobili.

[editovat]
Důsledky

Bitva u Domažlic - kardinál Julián Cesarini ztrácí kardinálský klobouk

Porážka přiměla katolickou stranu ke změně taktiky: namísto řešení silou se začala uchylovat k taktizování. Následný basilejský koncil zdánlivě přistoupil na požadavek husitů rovnoprávně diskutovat, měl se však skončit bez jasného výsledku. Prodlévání posléze vedlo k neshodám v řadách husitů a o tři roky později k jejich porážce v bitvě u Lipan.

Bitvu dnes připomíná pavilónek se šindelovou střechou ve tvaru kardinálského klobouku u silnice z Domažlic do Kdyně.


Bitva u Lipan

8. června 2009 v 19:38 | J.Flam
Bitva u LipanBitva u Lipan
Konflikt: Husitské války

Mohyla postavená na místě bitvy
Trvání: 30. květen 1434
Místo: poblíž Lipan
Výsledek: drtivé vítězství umírněných

Strany
umírnění kališníci
katolíci táborité
sirotčí svaz
Velitelé
Diviš Bořek z Miletínka Ondřej Keřský
Jan Čapek ze Sán
Síla
snad 12-13 000 pěších a 1200 jezdců (moderní odhad) snad 10 000 pěších a 700 jezdců (moderní odhad)
Ztráty
asi 200 mužů asi 2000 mužů


Bojiště u Lipan

Bitva u Lipan bylo střetnutí, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s konečnou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.Obsah [skrýt]
1 Průběh bitvy
2 Výsledky a důsledky bitvy
3 Bitva u Lipan v historické paměti
4 Účastníci bitvy
4.1 Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance
4.2 Šlechta bojující na straně radikálů
5 Literatura
6 Související odkazy
7 Externí zdroje


[editovat]
Průběh bitvy

V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán) na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé. Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12-13 000 pěších a snad 1200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi. Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se tři dny před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy.

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy.

V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína.

Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností - nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

[editovat]
Výsledky a důsledky bitvy

Adolf Liebscher - Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan r. 1434

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politický vývoj českých zemí. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

[editovat]
Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

[editovat]
Účastníci bitvy

[editovat]
Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance
Diviš Bořek z Miletínka
Zdeněk Drška
Jan Švihovský z Rýzmberka
Jan ze Švamberka
Jan Švihovský z Gutštejna
Burian Švihovský z Gutštejna
Protiva ze Svojšína
Hádek z Paběnic
Humprecht z Kočova
snad Jindřich z Plavna
snad Vilém Švihovský z Rýzmberka
snad Ondřej ze Štampachu
Boreš z Oseka
Přibík z Klenového
Aleš ze Žeberka
Vilém z Jaroslavic
Kuneš Tluksa z Buřenic
snad Petr Zmrzlík ze Svojšína
Beneš z Myšlína
Beneš z Dubé
Václav z Brloha
Jakoubek z Božejova
Menhart z Hradce
snad Václav Struch z Chlumku
Hynek Ptáček z Pirkštejna
Aleš Vřešťovský
Jiří z Poděbrad

[editovat]
Šlechta bojující na straně radikálů

Mikoláš Aleš, Od Lipan (Jan Čapek ze Sán)
Jindřich Velíšský z Vartenberka
Jan Čapek ze Sán
Jan Roháč z Dubé
Jan Kolda ze Žampachu
Tábor Sezima Zajímač z Kunštátu
Jan z Bergova

[editovat]
Literatura
Čornej, P. 1985: Lipany ve svědectví pramenů. Husitský Tábor 8, 1985, 155-184.
Čornej, P. 1992: Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha.
Čornej, P. 1995: Lipanské ozvěny, Praha.
Klučina, P. 1984: Bitva u Lipan, Historie a vojenství 33, č. 5, 37-54.


Další články


Kam dál