Tady najdete skoro vše ze Středověku.

Červen 2009

Gladiator 2

13. června 2009 v 13:37 | J.Flam

Jindřich VII.

13. června 2009 v 12:21 | J.Flam
Jindřich VII. Tudor
král Anglie a pán Irska



Doba vlády 22. srpen 1485 - 21. duben 1509
Korunovace 30. říjen 1485
Narození 28. leden 1457
Úmrtí 21. duben 1509
Pochován Westminsterské opatství
Předchůdce Richard III.
Následník Jindřich VIII.
Královna Alžběta z Yorku
Potomci Artur
Markéta
Jindřich
Marie
Rod Tudorovci
Otec Edmund Tudor, 1. hrabě z Richmondu
Matka Markéta Beaufortová


Jindřich VII. Tudor (28. leden 1457 - 21. duben 1509) byl králem Anglie a pánem Irska od 28. srpna, kdy se zmocnil anglického trůnu až do své smrti 21. dubna 1509, jako první panovník rodu Tudorovců.Obsah [skrýt]
1 Mládí
2 Nástup na trůn
3 Vláda
4 Ekonomika a diplomacie
5 Pozdní období


[editovat]
Mládí

Jindřich se narodil 28. ledna 1457 na hradu Pembroke ve Walesu jako jediný syn Edmunda Tudora a Markéty Beaufortové. Jeho otec zemřel dva měsíce před jeho narozením a Jindřich tak strávil větší část mládí se svým strýcem Jasperem Tudorem. V prvním období vlády Eduarda IV. musel jeho strýc odejet z Anglie. Když se Eduard IV. dostal k moci podruhé, musel ze země utéct i Jindřich, stoupenec rodu Lancasterů.

Od roku 1483 jeho matka, i když byla manželkou stoupence Yorků lorda Stanleye, začala prosazovat jako alternativu k nepopulárnímu Richardu III. svého syna Jindřicha. S finanční podporou Francise II., vévody z Bretaně, se Jindřichovi pokusil vylodit v Anglii. Jeho spiknutý bylo odhaleno a jeho spojenec Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, byl popraven. Richard se pokusil u Bretaňců prosadit Jindřichovo vydání do Anglie, ale tomu se podařilo uniknout do Francie, kde mu byla poskytnuta pomoc pro druhou invazi.

[editovat]
Nástup na trůn

Poté co obdržel podporu od rodiny Woodvilů vylodil se v doprovodu svého strýce Jaspera Tudora s francouzskými a skotskými vojáky v Pembrokeshire. Wales byl tradičně spojencem rodu Lancasterů a tak mohl Jindřich doplnit své síly až na počet asi 5000 vojáků.

Tudorovská růže - kombinace bílé růže Yorků a červené Lancasterů

Jindřich si byl vědom, že musí na Richarda zaútočit co nejdříve, protože Richard očekával příchod posil z oblasti Nottinghamu a Leicesteru. I když bylo Richardovo vojsko početnější, vlivem zrady v Richardově armádě ze strany hraběte z Northumberlandu a lordů Stanleyů, Jindřich v bitvě u Bosworthu zvítězil. Richardova smrt je většinou považována za faktický konec Války růží (někdy je za tento konec považována bitva u Stoke).

Jindřich svoje právo na anglický trůn odvozoval od své matky Markéty Beuafortové. Tento nárok byl ale dost sporný, protože byl založen na nároku na trůn nelegitimních potomků, kteří byli zákonem sice legitimizováni ale s podmínkou, že tento akt v sobě nezahrnuje nárok na dědictví nástupnictví na trůn.

Markéta Beaufortová byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna Eduarda III. a Gentovy třetí ženy Kateřiny Swynfordové. Ta byla 25 let Janovou milenkou a měli spolu čtyři děti, Jana, Jindřicha, Thomase a Janu Beaufortovy. Jan z Gentu se s Kateřinou nakonec oženil a jejich děti byly legitimizovány. Jeho synovec Richard II. vydal dekret, schválený roku 1397 zákonem parlamentu potvrzující legitimitu jejich potomků. Richardův bratranec a následník Jindřich IV., syn Jana z Gentu a jeho první manželky Blanky z Lancasteru, vydal nařízení, kterým zbavil své sourozence dědického práva na trůn. V každém případě Jindřich nebyl jediným potomkem Jana z Gentu a Kateřiny Swynfordové s nárokem na trůn. Také yorští králové byli potomky Jany Beaufortové, jediné dcery Genta a Swynfordové, matky Cecílie Nevillové, ženy Richarda Plantegenta, vévody z Yorku a matky Richarda III. a Eduarda IV.

[editovat]
Vláda

Prvním Jindřichovým záměrem po nástupu na trůn bylo upevnění jeho pozice. Jeho nárok na trůn nebyl příliš velký, ale většina jeho soupeřů padla v předchozí válce růží nebo byla popravena. Hlavním uchazečem o trůn se tak stal Perkin Warbeck, který se prohlašoval za potomka Richarda z Yorku a syna Eduarda IV. a byl podporován zahraničními nepřáteli. Jindřich zabezpečil svou pozici i tím, že zmenšil moc šlechty agresivní politikou a legislativními nástroji, především zákazem vytváření soukromých armád.

Erb rodu Tudorovců

Svou pozici posílil v prosinci 1483 slibem sňatku s Alžbětou z Yorku, dcerou a dědičkou Eduarda IV. Oba byli potomky Jana z Gentu a jeho třetí ženy Kateřiny. Sňatek se uskutečnil 18. ledna 1486 ve Westminsterském opatství. Tímto sňatkem byly spojeny dříve nepřátelské rody a jejich potomci měli silný nárok na trůn. Rodové sjednocení se odrazilo v Tudorovské růži, která se skládá z bílé růže Yorků a červené Lancasterů.

V některých pramenech se uvádí, že Jindřich byl zodpovědný za smrt Eduarda V. a Richarda, vévody z Yorku, synů Eduarda IV., které nechal v Toweru uvěznit Richard III. Podle těchto pramenů se tak Jindřich chtěl zbavit možných soupeřů v nástupnictví na anglický trůn s větším právem, než bylo jeho. Záležitost smrti těchto dvou mladíků je ale nejasná, protože se po jejich uvěznění již neobjevili a mezi jinými je z tohoto činu obviňován i Richard III.

Jindřichovým prvním počinem bylo zpětné prohlášení za krále k datu den před bitvou u Bosworthu. Tím se každý, kdo se této bitvy účastnil na straně Richarda III., vystavil nebezpečí obvinění ze zrady. Je zajímavé, že omilostnil Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu, který byl Richardem III. (po smrti jeho jediného syna) jmenován jeho nástupcem. Tato smířlivost se obrátila proti Jindřichovi, když se Pole dva roky poté vzbouřil a využil Lamberta Simnela jako osobu, která má nárok na anglický trůn. Pole byl v bitvě u Stoke zabit a Simnel, který byl ještě dítě, byl Jindřichem omilostněn.

Jindřich se s Alžbětou oženil a doufal, že sjednotí obě větve Plantagenetů Yorky a Lancastery. V tomto směru byl velmi úspěšný, ale určitá úroveň paranoidního strachu pokračovala i v budoucnosti a kdokoli mohl prokázat vazbu na předky mezi Plantagenety, byl podezříván z úmyslu uchvátit trůn.

[editovat]
Ekonomika a diplomacie

Jindřich VII. (uprostřed) se svými rádci sirem Richardem Empsonem a sirem Edmundem Dudleym

Jindřich je považován za krále, který uplatňoval střízlivou finanční politiku a obnovil zbankrotovanou státní pokladnu (kterou vyplenila manželka Eduarda IV. a její příbuzní, po Eduardově smrti a před nástupem Richarda III.) Zavedl přísnou a efektivní správu a výběr daní (i když některá opatření již byla zavedena za vlády Richarda III.) V tomto úsilí byl podporován svým kancléřem arcibiskupem Johnem Mortonem. Provedl i reformu vlády vytvořením královy rady, která kontrolovala aristokracii.

Jindřich se snažil udržet mír a podporovat ekonomiku. Nebyl válečníkem a tak neměl zájem znovu dobýt území, které jeho předchůdci ztratili ve Francii. Chtěl uzavřít mír s Francií, aby získal finanční prostředky a zajistil příslib, že Francie nebude podporovat zájemce o anglický trůn, jako byl například Perkin Warbeck. Tento mír se Jindřich podařilo zajistit velmi lehce, protože v listopadu 1492 zorganizoval klamnou invazi do Burgundska a Francie, která byla zaměstnána válkou z Itálií na jím navrhované podmínky přistoupila.

Pro posílení námořní síly Anglie nechal v Porsmouthu postavit suchý dok (první dok tohoto typu v Evropě a nejstarší dochovaný na světě pocházející z roku 1495).

Byl prvním evropským panovníkem, který rozpoznal důležitost sjednoceného Španělského království. Uzavřel s ním mírovou smlouvu, jejíž součástí byl i sňatek jeho syna Artura s Kateřinou Aragonskou. Uzavřel i mírovou dohodu se Skotskem, první mírovou dohodu mezi těmito zeměmi po asi dvou stech letech, a zasnoubil svou dceru Markétu se skotským králem Jakubem IV. Uzavřel spojenectví s panovníkem Svaté říše římské Maximiliánem a přesvědčil papeže Inocence VIII., aby vydal bulu, která exkomunikovala všechny uchazeče o jeho trůn.

Nicméně konec jeho vlády nebyl tak úspěšný. Roku 1506 podepsal s Filipem Holandským mírovou smlouvu. Ta sice zvýšila zisky anglického obchodu, ale to přivedlo Francii, Svatou říši římskou, Španělsko a Hanzovní společnost k redukci obchodu s Anglií. Poté co Filip krátce nato zemřel, stal se Jindřich lehce zranitelný a zůstal mu dluh ve výši asi 30000 liber.


Husitský bojový vůz

11. června 2009 v 18:16 | J.Flam
Husitský bojový vůz
(Přesměrováno z Vozová hradba)


Husitské bojové vozy byly v počátcích pravděpodobně obyčejnými, běžně užívanými selskými vozy. Teprve postupem času došlo na základě zkušeností z bitev k rozlišení zásobovacích a bojových vozů. Pro tento účel byly využívány větší a pevnější vozy, vybavené na stranách deskou ze silných fošen. K vybavení bojových vozů náleželo silné prkno zavěšené ze spodu podél mezi koly. Tím byli bojovníci chráněni proti nepřátelské palbě. Vedle toho každý vůz vezl řetěz, jímž byla spojována kola vozů k sobě při srážení do vozové hradby. Ve voze bylo i nářadí jako lopaty, sekery, rýče a motyky, které sloužilo při úpravách cest.
Replika husitského vozu

Římané

11. června 2009 v 18:13 | J.Flam
Římané

Jako Římané (latinsky Romani) byli původně ve starověku označováni obyvatelé města Říma (latinsky Roma). Jak se šířila římská vláda, přešlo toto pojmenování na všechny obyvatele Itálie, pokud měli římské občanství. Říman byl tedy plnoprávný občan římské říše (imperium Romanum). Nařízením císaře Antoniana (Constitutio Antoniana) z roku 212 n.l., kterým bylo uděleno římské občanské právo všem svobodným obyvatelům říše, byli jako Římané označováni všichni občané říše.


Středověk

11. června 2009 v 18:10 | J.Flam
Středověk

Portál - Hlavní článek - Kategorie

Detail dveří katedrály ve Špýru

Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem starověku a antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517.Obsah [skrýt]
1 Charakteristika
2 Periodizace
2.1 Raný středověk
2.2 Vrcholný (rozvinutý) středověk
2.3 Pozdní středověk
3 Související články
4 Externí odkazy


[editovat]
Charakteristika

Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa).

Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověkou kulturu obohacuje antické hmotné dědictví, křesťanská duchovnost, ale také nové prvky, které jsou často "barbarského" původu (kultura germánská, slovanská). Od 7. století je pro Evropu důležitý kontakt s muslimským světem. Ta pro Evropu zprostředkovává kontakt s civilizacemi východnějším směrem (Čína, Indie) i s antickou filosofii.

V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky:
západní latinský kulturní okruh: románské, germánské, západoslovanské národy.
východní řecko-ortodoxní (byzantsko-slovanský) kulturní okruh: národy jihovýchodní a východní Evropy a Malé Asie.
arabský (islámský) kulturní okruh: Přední východ, Arabský poloostrov, severní Afrika, část Pyrenejského poloostrova.

[editovat]
Periodizace
Podrobnější informace naleznete v článku Vymezení středověku.

Mont-Saint-Michel na severu Francie je ikonou středověku

Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád Západořímské říše roku 476, jako jiné datum pak je taktéž brán příchod Slovanů do oblasti Pannské nížiny (568), což je často zároveň bráno jako konec stěhování národů.

Vymezení konce středověku je neméně složité. Nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově a konec jejich vlivu v západní Evropě. Dalšími možnými roky jsou dobytí Konstantinopole 1453 Turky, vynález knihtisku Johannem Gutenbergem roku 1456, nebo prvním veřejným vystoupením Martina Luthera a začátkem reformace v roce 1517.

[editovat]
Raný středověk
Hlavní článek: Raný středověk

(cca od konce 5. století do 11. století)

V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Francká říše).

Raný středověk se někdy dále rozděluje na:
předstátní období (od konce 5. století do 2. poloviny 9. století)
raně státní období (od 2. poloviny 9. století do konce 12. století)

[editovat]
Vrcholný (rozvinutý) středověk

Gotická katedrála ve francouzském Senlis
Hlavní článek: Vrcholný středověk

(cca od poč. 11. století do počátku 14. století)

Na základě křesťanství je středověká společnost učením o trojím lidu rozdělena mezi duchovenstvo, šlechtu a rolnický lid. Důležitým faktorem se posléze stává měšťanstvo, dochází k zakládání a rozvoji nových měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární "revoluci" (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických hledisek, morových epidemií).

Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura.

Také zde došlo ke změně zemědělství. Starší jařmo,které bylo upevňované za rohy či šíjí zvířete bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy se uplatnilo těžší, ale výkonnější. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Toto se vyznačovalo rozdělení polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.

[editovat]
Pozdní středověk
Hlavní článek: Pozdní středověk

(14. století - (1493) 15. století)

Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy.

Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany ad. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě.


Vladislavský sál

8. června 2009 v 19:47 | J.Flam
Vladislavský sál je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu, zasedací a sněmovní sál českých králů. Užívá se pro reprezentační shromáždění o státních svátcích, slavnostní zasedání Parlamentu a podobně.

[editovat]
Popis a historie

Pozdně gotický obdélný sál o rozměrech 62 × 16 m s bohatou krouženou klenbou v pěti polích (výška 13 m) a renesančními pravoúhlými okny. Vznikl spojením několika starších prostor na místě, kde bývaly sněmovní sály patrně už od Vratislava II. (zčásti jsou zachovány v podzemí).

Na jižní straně je sál lemován kamenným balkonem s krásnou vyhlídkou na město, z jihozápadního rohu sálu je přístup do České kanceláře (tzv. Ludvíkovo křídlo, vyčnívající z jižní fronty Hradu). Na severní straně je menší sál Staré sněmovny a Jezdecké schodiště, přímý vstup do sálu z prostranství před Kostelem sv. Jiří. Na východní straně k sálu přiléhá Kostel Všech svatých, na jehož kruchtu je ze sálu přímý vstup. Do sálu se dnes vstupuje pod balkonem na východní straně III. nádvoří, historický vstup byl Jezdeckým schodištěm.

Vladislavský sál vznikl v letech 1490 až 1502 pod vedením architekta Benedikta Rieda (Rejta) a stavebně se zachoval v původní podobě.[1] Sloužil jako sněmovní sál, konaly se zde slavnostní plesy, v roce 1791 průmyslová výstava a od roku 1918 slouží pro největší státní slavnosti, volbu presidenta republiky a podobně.


Jan Ámos Komenský

8. června 2009 v 19:45 | J.Flam
Jan Amos Komenský
(Přesměrováno z Jan Ámos Komenský)

Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové editory
Tato stránka byla opakovaně napadána vandaly či spammery nebo se o její obsah vede spor a čeká se na jeho vyřešení. O případných změnách, prosíme, diskutujte na diskusní stránce.



Komenský
Narození
Datum: 28. březen 1592
Místo: jihovýchodní Morava
Úmrtí
Datum: 15. listopad 1670
Místo: Amsterdam
Citát
Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.


Jan Amos Komenský, latinsky Comenius, (28. března 1592 jihovýchodní Morava - 15. listopadu 1670 Amsterdam) byl poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel.Obsah [skrýt]
1 Životopis
2 Hlavní pedagogické názory
3 Dílo
3.1 Díla pedagogická
4 Sbírka starých komenian v Moravské zemské knihovně
5 Literatura
6 Reference
7 Související články
8 Externí odkazy


[editovat]
Životopis

Rembrandtův obraz Starý muž, zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského

Detail téhož obrazu

Možné rodiště Komenského v Uherském Brodě

Místo jeho narození není známo, jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod[1] (jak je uvedeno v Naardenu na náhrobní desce) nebo Nivnice (Komenský v některých dokumentech připojoval k podpisu Nivnický, Nivanus, Nivnicensis[2]). Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohlo vzniknout příjmení Komenský, Comenius), odkud pocházela otcova rodina.[3] Jan žil s rodiči v Uherském Brodě (pocházel z měšťanské rodiny). Jeho otec Martin, byl významným členem Jednoty bratrské. Po smrti rodičů a dvou ze čtyř sester (1604) se o něj starala jeho teta ve Strážnici, kde začal studovat.

Roku 1608 začal studovat na latinské škole (gymnáziu) v Přerově, odkud v roce 1611 odešel na vysokou školu do Herbornu. Již při studiu začal pomáhat profesoru teologie a nejmladšímu členu profesorského sboru Johannu Heinrichu (Janu Jindřichu) Alstedovi s pracemi na obecné encyklopedii. Alsted se pro Komenského stal vzorem. Sám pak začal psát dvě velká díla: Poklad jazyka českého, což měl být velký slovník, a dále encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí. Tato díla nedokončil. Roku 1613 Jan navštěvuje Amsterdam, v té době vysoce rozvinuté město Evropy. Odtud se vypravuje na universitu do Heidelbergu v Německu, kde ovšem stráví pouze jeden semestr. Poté se roku 1614 vrací přes Prahu do Přerova, jako rektor latinské školy. V roce 1616 byl vysvěcen na kazatele a následně odešel do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a jako kazatel Jednoty bratrské. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalénu Vizovskou. V této době píše spis Listové do nebe.

Po porážce stavovského povstání (1621) byl nucen opustit Fulnek a skrývat se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví. Po roce ukrývání (roku 1622) mu na mor zemřela žena a jeho dvě děti, které zůstaly ve Fulneku. Pod vlivem událostí píše filosofické spisy Truchlivý, Hlubina bezpečnosti a později Labyrint světa a ráj srdce. V roce 1624 začal Jan působit v Brandýse nad Orlicí, kde se seznámil se svoji druhou ženou Marií Dorotou.

V roce 1628 odešel do exilu do polského Lešna, které se stalo centrem bratrské víry. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí zpět do vlasti, proto píše česky. Začal psát učebnice a připravoval plán na zlepšení organizace školství, např. v díle Navržení krátké o obnově škol v Království českém. V Lešně byl zvolen biskupem a písařem, brzy se stal i zástupcem rektora gymnázia, což vedlo k jeho zájmu o pedagogiku. V tomto období vznikla velká část jeho děl, především pak z oblasti pedagogiky jako např. Česká didaktika. Ta měla být původně součástí velkého díla, které chtěl nazvat Ráj český. Obsahem měla být teoretická, didaktická a praktická část, která by sloužila rodičům a učitelům. Napsal Velkou didaktiku, kterou později přepracoval do latinské podoby Didactica magna a začíná pracovat na Vševědě (Pansofii). Komenskému postupně jeho díla jako Brána jazyků otevřená a Informatorium školy mateřské, zajistila věhlas po celé nekatolické Evropě. Byl zván na univerzity několika zemí, nabídky však odmítal. První významnou nabídku Jan přijal až roku 1641, kdy se rozhodl vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během něhož vystoupil i před Královskou akademií věd. V této době vyjádřil své myšlenky ve spise Via lucis. Kvůli zvyšujícímu se tlaku občanské války Komenský Anglii opustil, avšak zanedlouho dostal pozvání z řady dalších zemí. V tuto dobu si Jan uvědomil, že právě prostřednictvím těchto nabídek může rozšířit svůj vliv a své myšlenky.

Roku 1642 odešel přes Amsterdam do Švédska, kam byl pozván, aby vedl reformu tamního školství a napsal pro ní učebnice. Vznikl zde spis Nejnovější metoda jazyků. Kvůli rozporům s donátory i spolupracovníky, nakonec učebnice požadované švédským kancléřem Komenský neuvytvořil a to ani na nátlak ochránce Louise de Geera. Zato zde vzniká část Obecné porady o nápravě věcí lidských. Roku 1648 se společně s těžce nemocnou manželkou vrátil zpět do Lešna, kde působí jako biskup. V Lešně jeho druhá žena zemřela a již o rok později se oženil potřetí, tentokrát s o více než třicet let mladší Janou Gajusovou. Když byl v roce 1648 uzavřen vestfálský mír a tím skončila třicetiletá válka, skončily též naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Komenský se loučí s vlastí a církví spisem Kšaft umírající matky jednoty bratrské.

Roku 1651 přijal pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocziho do Sárospataku, kde měl u jeho dvora organizovat reformu školství a pansofickou sedmiletou školu. Poprvé měl tedy možnost ověřit si své názory v praxi. Otevřeny byly ovšem jen 3 třídy, jenž byly nazvány Vestibulum, Janua a Atrium. Pro své žáky vytvořil příručku Pravidla mravů a také zde vznikla učebnice Svět v obrazech a Škola hrou. Z ní Komenský s úspěchem předváděl, nakolik jsou děti schopné podat dramatický divadelní kus, ve školním prostředí. Roku 1651 Jan také oddal falckou princeznu Jindřišku Marii s knížetem Zigmondem, jejich manželství však nemělo dlouhého trvání.

V letech 1654-1656 opět pobýval v Lešně, kde pracoval na Pansofii, vydává Slovník české řeči a Slovník pansofických definic. Roku 1654 Švédsko napadlo Polsko, avšak válka se nějakou dobu Lešnu vyhýbá. 27. dubna 1656 ale začalo deset tisíc partyzánů město obléhat a při následném požáru přišel téměř o všechen majetek i cenné rukopisy jako Česko-latinský slovník, na kterém pracoval prakticky celý život a který považoval za stěžejní dílo. Přišel také o většinu Pansofie a Metafyziky a další díla. Tuto ztrátu nesl velice těžce a nikdy se z ní zcela nevzpamatoval. Na pozvání svého přítele Louise De Geera se v roce 1656 uchýlil do Amsterdamu.

Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracem všenápravným. Proto také odmítl profesuru na Amsterdamské akademii. Společníkem mu zde byl například Rembrandt van Rijn a se zhoršujícím se zdravím také čím dál častěji lékař Nicolaes (Mikuláš) Tulp (můžeme ho najít na Rembrandtově Anatomii Dr. Tulpa). Jan se v této době aktivně účastnil mírových jednání anglicko-nizozemské války. V Amsterdamu byla vydána polovina z celého Komenského díla, například soubor 43 spisů pod názvem Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické), které se setkály s velkým ohlasem, dále jednotlivé části Všenápravy: Všeobecné probuzení, Všeobecné osvícení, Pansofie, Vševýchova a Všemluva a menší díla jako Jedno potřebné, které bývá považováno za závěť lidstvu. Navzdory usilovné práci a pomoci syna Daniela, zůstala mnohá díla více či méně nedokončena.

Zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech, ve společnosti své ženy Jany, syna Daniela, přítele a lékaře Mikuláše Tulpa, 15. listopadu 1670. Byl pohřben v kostelíku v Naardenu.

[editovat]
Hlavní pedagogické názory

Vysoce oceňoval význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat.

Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle:
poznat sebe a svět - vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
ovládnout sebe - výchova mravní
povznést se k Bohu - výchova náboženská

Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouští.

Ve svých spisech navrhoval Komenský tuto školskou organisaci:
od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika, a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé.

Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 - 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý rok by měla mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat.

Při výuce samé aplikoval Komenský tyto zásady:
zásada názornosti - přímá žákova zkušenost
zásada systematičnosti a soustavnosti - učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi. Je třeba zajistit soustavný vzdělávací režim
zásada aktivnosti - žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností využívat je v praxi
zásada trvalosti - je třeba soustavně učivo opakovat
zásada přiměřenosti - učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Děti dělil podle nadání:
bystré, dělají radost
bystré, líné
bystré, vzpurné
s nedostatkem bystré mysli
s nedostatkem bystré mysli, líné
s nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla.

[editovat]
Dílo

Reliéf na budově školy v obci Dolany

Titulní strana prvního vydání knihy Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce, která vyšla pravděpodobně v saské Pirně roku 1631

Jan Amos Komenský vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, psal především česky, latinsky a německy. Nejpodstatnější částí jeho díla jsou spisy teologické a filosofické, hluboce ovlivněné věroukou Jednoty bratrské. Tyto spisy jsou v mnohém autobiografické nebo jsou inspirovány událostmi z Komenského života. Hlavním dílem filosofickým je De rerum humanarum emendatione consultatio catholica. Přestože nevytvořil žádný čistě beletristický spis, jeho díla mají pro svůj vytříbený jazyk mimořádnou literární hodnotu a patří k vrcholným dílům české literatury (zejména filosofická alegorie Labyrint světa a ráj srdce).

Další významnou částí jeho díla jsou spisy pedagogické, ve kterých v mnohém předběhl svou dobu. Nejúspěšnější z nich je názorná učebnice latiny a zároveň jakási encyklopedie, nazvaná Dvéře jazyků odevřené, která už za jeho života vyšla v mnoha vydáních a jazycích a byla používána i katolíky. Jeho hlavním dílem je ale Didactica magna (Velká didaktika), v níž shrnul své pedagogické názory formou traktátu. Jím navrhované učební metody ale přes úspěch některých děl nebyly za jeho života uplatněny.
O poezii české - Snaha obrodit poezii znovuzavedením časoměrného verše, který sám užíval v překladech žalmů.
Listové do nebe - Fiktivní dopisy chudých ke Kristu, stěžují si na bohaté. Kristus je utěšuje a kárá bohaté, všechny nabádá, aby zůstali poslušni božích zákonů. Toto dílo je výrazně ovlivněno myšlenkami Jednoty bratrské.
Truchlivý - Zamyšlení nad rozporem rozumu a víry. Napsal je po smrti své první ženy a dětí.
Moudrost starých Čechů - Sbírka starých pořekadel a přísloví (asi 2000).
Poklad jazyka českého - Podrobný slovník všech českých slov. Měla být vysvětlena i gramatika. Chtěl zachytit i nespisovná, nářeční a přejatá slova. Materiál sbíral celý život. Slovník se nedochoval, jelikož shořel v Lešně.
Via lucis (Cesta světla) - Zabývá se zde pansofií (vševědou). Byl toho názoru, že když u lidu zmizí nevědomost, války ustanou. Aby došlo k nápravě lidstva, vládnout by měl sbor mudrců. Pro lepší dorozumění mezi národy je třeba zavést novou řeč, které by všichni rozuměli. Latina je podle něj příliš těžká.
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
Hlubina bezpečnosti - Čím více se člověk vzdaluje od Boha, tím větší je jeho beznaděj.
Kancionál - Sborník duchovních písní, české žalmy.
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské - Vyjadřuje víru, že se odkazu Jednoty ujme český a moravský lid. Postava matky je symbolem Jednoty bratrské, která je odsouzena k zániku, ale matka ve své závěti odkazuje hlavní myšlenky příštím generacím. (kšaft = závěť).
Labyrint světa a ráj srdce - alegorický příběh. Vypravěč se ocitá v okrouhlém městě uprostřed nicoty. Průvodci Všezvěd Všudybud a Mámení mu líčí krásy světa, poutník však vidí jen klam, marnost, faleš, bídu a smrt. Chce odtud utéci, ale nemá kam. Východisko ze zmatků tohoto světa nachází v otevření svého srdce, aby do něj mohl vstoupit Ježíš Kristus.
Pokračování v bratrském napomínání - Vlastní životopis.
De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských)

[editovat]
Díla pedagogická

Mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterdamu roku 1657
Didactica magna (latinsky Velká didaktika) - jedná se o spis o vyučovacích metodách.
Výchovu zde rozdělil do čtyř stupňů po šesti letech:
do 6 let mateřská škola,
do 12 let povinná školní docházka,
do 18 let latinské školy, gymnázia,
poté university.
Toto byl jeden z prvních projektů systematizace školství a na svou dobu byl velmi pokrokový.
Didactica - tj. umění umělého vyučování.
Původně byla psána česky, vyšla latinsky. Stanovuje tu obecně platné vyučovací zásady:
Učit se musí od mládí.
Povinná školní docházka (chytří, hloupí, chudí, bohatí, …).
Názorné vyučování.
Nutnost určitého stupně vzdělání, horlivost.
Přiměřenost látky k věku.
Vše převádět do praxe.
Vyučovat od jednoduššího ke složitějšímu.
Nutnost stálého opakování.
Žák má být současně učitelem.
Vyučování má být zábavné.
Tyto zásady byly skutečně průlomové až revoluční. Bojuje zde proti mechanickému učení, tvrdí, že vzdělání má být zdarma.
Informatorium školy mateřské - rady matkám k výchově dětí před školou.
Dvéře jazyků odevřené - latinsky, pojednání o důležitosti jazyků a jak se jim učit.
Grammatica latina - latinsky, učebnice latiny
Nejnovější metoda jazyků - teorie jazykového vyučování.
Orbis Pictus (Svět v obrazech) - původně učebnice latiny, později i jiných jazyků.
Škola na jevišti - pedagogické školské drama.
Schola Pansophica (1650) - navrhuje mimo jiné, aby žáci latinské školy alespoň jednu hodinu týdně četli současné noviny; zavedl tedy jako první média do výuky.
Theatrum universitatis rerum (Divadlo světa) - spis o důležitosti vzdělání (latinsky).
Navržení krátké o obnovení škol v Království Českém - návrh školské reformy

Dále se zachovala jeho korespondence s přáteli, vědci, státníky. Kromě toho si vedl deníky, které se z části dochovaly. Význam jeho díla spočívá v několika aspektech, pokračoval v práci svých předchůdců (Tomáš Štítný ze Štítného, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav). Vyzdvihl úlohu vzdělání, stanovil zásady vyučování (mnoho jich platí dodnes). Povznesl češtinu na vyšší úroveň, jeho dílo se stalo vyvrcholením myšlenkového vývoje celé starší české literatury. Na svoji dobu došel k poznatkům, které by bylo možno označit za revoluční. Jeho věhlas započal již za jeho života, ale teprve mnohem později byla část jeho myšlenek doceněna a realizována. Jeho díla vyšla v mnoha překladech a ovlivnila evropské myšlení. Jeho didaktické myšlenky převzali encyklopedisté a osvícenci.

Vědní obor, zabývající se Komenského životem a dílem, se nazývá komeniologie, odborník na tuto problematiku komeniolog, spisy samotné se označují jako komeniana. Všechna Komenského díla vyšla v kritickém vydání v letech 1969-1992 ve třiadvaceti svazcích v nakladatelství Academia pod názvem Dílo Jana Amose Komenského.

[editovat]
Sbírka starých komenian v Moravské zemské knihovně

Nejstarší dochovaný rukopis J. A. Komenského z roku 1611. Obsahuje český citát: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel

Moravská zemská knihovna vlastní bohatý fond starých komenian - knih Jana Amose Komenského vydaných do roku 1800. Sbírka byla založena na začátku 20. století z vlastního fondu knihovny a postupně doplňována koupěmi z českých i zahraničních antikvariátů. Několik exemplářů je součástí původní Pedagogické knihovny (lokace STPK) a uzavřených sbírek (zámecké a školní knihovny). Podle Jaroslava Vobra tvoří fond komenian asi 40% z celkového počtu známých děl J. A. Komenského dochovaných na území tehdejšího Československa.[4]

Sbírká obsahuje mimo jiné 16 českých unikátů (tj. exemplářů, které se nenacházejí v jiných fondech ČR), mezi nimiž jsou i české knihy (např. Přemysslowánj O Dvchownj Radosti wěrných a prawých Křesťanů vyd. v Amsterdamu roku 1662), a také nejstarší dochovaný Komenského rukopis. Jedná se o zlomek z památníku Eliáše Crispa, přitele a spolužáka J. A. Komenský z doby studia na herbornské univerzitě v Německu. Zlomek obsahuje český a latinský citát s datem 21. července 1611 a vlastnoručním podpisem autora.

[editovat]
Literatura
DOSTAL, Jan. Tři kapitoly o Komenském. [s.l.] : Ioanes - Vladimír Nejedlo. ISBN 80-902100-0-7.
KOŽÍK, František. Světlo v temnotách. Bolestný a hrdinský život Jana Amose Komenského. [s.l.] : [s.n.].
KRATOCHVÍL, Miloš Václav. Život Jana Amose. [s.l.] : [s.n.].
KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský - malý profil velké osobnosti. Uherský Brod : Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě, 1988.
KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků. Ostrava : Amosium Servis, 1992.
ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský - muž víry, lásky a naděje. Praha : Kalich, 1971.
URBÁNKOVÁ, Emma. Soupis děl J. A. Komenského v Československých knihovnách, archivech a museích. Praha : [s.n.], 1959.
VOBR, Jaroslav. Dílo Jana Amose Komenského ve fondech Státní vědecké knihovny v Brně a moravských klášterních knihoven. Rukopisy a staré tisky 1611-1800. Brno : [s.n.], 1992.

[editovat]
Reference
↑ Jan Amos Komenský na phil.muni.cz
↑ Jak se žije v Nivnici
↑ Muzeum J. A. Komenského
↑ Vobr, Jaroslav: Dílo Jana Amose Komenského ve fondech Státní vědecké knihovny v Brně a moravských klášterních knihoven. Rukopisy a staré tisky 1611-1800. Brno 1992, s. 4, který provedl srovnání tehdejšího stavu fondu se soupisem Urbánková, Emma: Soupis děl J. A. Komenského v Československých knihovnách, archivech a museích. Praha 1959.


Husitské zbraně

8. června 2009 v 19:43 | J.Flam
Husitské zbraně

Řemdih

Husitské zbraně byly inspirovány většinou tím, s čím husité uměli zacházet nejlépe - tedy zemědělskými nástroji. Vyvinuly se z nich ale obávané a nebezpečné zbraně. Husité také jako jedni z prvních v Evropě používali hromadně palné zbraně.

Zbraně na blízko:
Řemdih - jedna z nejobávanějších husitských zbraní - okovaná koule na dlouhém řetěze přikovaná k dřevěné násadě; někdy se nazývala prostě koule na řetěze
Kopí s hákem - obyčejné kopí s hákem ke stahování jezdců z koní
Šídlo - zbraň s protáhlou špicí na dřevěné násadě, sloužila k bodání do protivníků
Sudlice - sečná i bodná zbraň na dřevěné násadě; jedním druhem sudlice je sudlice ušatá, u které jsou uši tvořeny bodáky po stranách
Kropáč - vlastně řemdih, na kterém byla koule přímo na násadě (bez řetězu); nazývala se podle toho, že se s ní kropili protivníci
Okovaný cep - nejobávanější husitská zbraň - cep s bodáky
Halapartna - sečná i bodná zbraň na dlouhé násadě, obvykle se vytvořila přivázáním kosy souběžně s násadou; užívala se i v pozdějších dobách, značně dokonalejší
Válečná sekera - obyčejná, ale těžší a pádnější sekera
Meč - klasický meč; Husité jej užívali bez jakéhokoliv zdobení
Palcát - krátká úderná zbraň, sloužila k boji zblízka; byl to také odznak moci táborských hejtmanů

Střelné a palné zbraně:
Kuše - obyčejné kuše, Husité z nich stříleli ze svých vozů
Prak - pruh kůže, který se roztočil nad hlavou a ze kterého puštěním jednoho konce vylétl kámen; praky používala hlavně práčata, děti bojující v armádě
Houfnice - polní dělo opatřené podstavcem na kolech; název podle užívání u houfů
Bombarda - těžké obléhací dělo s nepojízdnou lafetou
Tarasnice - další dělo, tentokrát s neobvykle malou ráží; při střelbě často explodovalo

Hákovnice
Hákovnice - ruční palná zbraň s hákem, který se používal k tlumení zpětného rázu
Píšťala - předchůdce pušky, s dřevěnou nebo kovovou pažbou (stvol); název podle tvaru - byla dlouhá a úzká

Ostatní zbraně:
Husitský bojový vůz - vyvinuly se patrně s obyčejných selských vozů, sloužily jako pojízdná hradba


Bitva u Domažlic

8. června 2009 v 19:38 | J.Flam
Bitva u DomažlicBitva u Domažlic
Konflikt: Husitské války

Bitva u Domažlic podle Josefa Mathausera
Trvání: 14. srpen 1431
Místo: poblíž Domažlic
Výsledek: Drtivé vítězství husitů

Strany
Husité Svatá říše římská
Velitelé
Prokop Holý kardinál Julian Cesarini
Friedrich Braniborský
Ztráty
téměř žádné velké


Bitva u Domažlic se odehrála 14. srpna 1431 poblíž Domažlic. Husitská vojska v ní porazila pátou křížovou výpravu vedenou markrabím Friedrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim.Obsah [skrýt]
1 Historický konext
2 Průběh bitvy
3 Důsledky
4 Související odkazy


[editovat]
Historický konext

Pátou křížovou výpravu se katolíkům podařilo zorganizovat teprve dva roky poté co ztroskotala jednání Zikmunda Lucemburského s husity v Prešpurku; zde husité roku 1429 odmítli složit zbraně až do konání koncilu kde měli být souzeni. Naopak Zikmund nepřijal požadavky husitů, především uznání čtyř pražských artikulů. Poté a během roku 1430 podnikli husité pod vedením Prokopa Holého spanilou jízdu Saskem a do Bavorska při které hlásali principy husitství, plenili města a vybírali vysoké výpalné. Kurfiřt Friedrich Hohenzollernský jim přislíbil zajistit svobodné slyšení v Norimberku, to se mu však později nezdařilo. V květnu roku 1431 vedl Prokop Holý další bezvýsledné rozhovory se Zikmundem v Chebu ve snaze dosáhnout smíru a požadoval, aby katolická církev přistoupila na rovnoprávnou diskusi s husity o jejich myšlenkách.

Křížovou výpravu měl původně vést Zikmund Lucemburský, ten však předstíral zranění a výpravě se tak vyhnul. Vedením byl proto pověřen kardinál Julián Cesarini který měl předsedat také chystanému koncilu v Basileji a Friedrich Braniborský. Vojska pod jejich vedením čítala asi sto tisíc mužů. Hranice překročili na přelomu července a srpna 1431. Husité byli shromážděni poblíž Berouna aby byli připraveni vyjít vojskům vstříc na kterékoliv místo hranice. V řadách husitů byl mimo jiné i litevský kníže Zikmund Korybutovič. Kromě hlavního proudu od západu křížovou výpravu podporovaly ještě menší voje Slezanů od severu a pod vedením Albrechta Habsburského z jihu, husité se však vydali vstříc hlavní síle. Po dvoudenním více než stokilometrovém přesunu se s ní setkali poblíž Domažlic.

[editovat]
Průběh bitvy

Husité křižáky překvapili 14. srpna odpoledne během přesunu, nesešikované a nepřipravené. Zaútočili na ně rovnou z pochodu a okamžitě do jejich řad vnesli zmatek. Velká část jednotek se dala ihned na útěk, o obranu se pokusila jen Cesariniho garda. Sám kardinál po marném pokusu zorganizovat odpor uprchl z bojiště v přestrojení; zanechal za sebou šperky i kardinálské atributy- klobouk, roucho a papežskou pověřovací bulu. Husité prchající vojáky pronásledovali a tisíce jich pobili.

[editovat]
Důsledky

Bitva u Domažlic - kardinál Julián Cesarini ztrácí kardinálský klobouk

Porážka přiměla katolickou stranu ke změně taktiky: namísto řešení silou se začala uchylovat k taktizování. Následný basilejský koncil zdánlivě přistoupil na požadavek husitů rovnoprávně diskutovat, měl se však skončit bez jasného výsledku. Prodlévání posléze vedlo k neshodám v řadách husitů a o tři roky později k jejich porážce v bitvě u Lipan.

Bitvu dnes připomíná pavilónek se šindelovou střechou ve tvaru kardinálského klobouku u silnice z Domažlic do Kdyně.


Bitva u Lipan

8. června 2009 v 19:38 | J.Flam
Bitva u LipanBitva u Lipan
Konflikt: Husitské války

Mohyla postavená na místě bitvy
Trvání: 30. květen 1434
Místo: poblíž Lipan
Výsledek: drtivé vítězství umírněných

Strany
umírnění kališníci
katolíci táborité
sirotčí svaz
Velitelé
Diviš Bořek z Miletínka Ondřej Keřský
Jan Čapek ze Sán
Síla
snad 12-13 000 pěších a 1200 jezdců (moderní odhad) snad 10 000 pěších a 700 jezdců (moderní odhad)
Ztráty
asi 200 mužů asi 2000 mužů


Bojiště u Lipan

Bitva u Lipan bylo střetnutí, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s konečnou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.Obsah [skrýt]
1 Průběh bitvy
2 Výsledky a důsledky bitvy
3 Bitva u Lipan v historické paměti
4 Účastníci bitvy
4.1 Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance
4.2 Šlechta bojující na straně radikálů
5 Literatura
6 Související odkazy
7 Externí zdroje


[editovat]
Průběh bitvy

V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán) na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé. Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12-13 000 pěších a snad 1200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi. Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se tři dny před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy.

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy.

V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína.

Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností - nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

[editovat]
Výsledky a důsledky bitvy

Adolf Liebscher - Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan r. 1434

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politický vývoj českých zemí. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

[editovat]
Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

[editovat]
Účastníci bitvy

[editovat]
Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance
Diviš Bořek z Miletínka
Zdeněk Drška
Jan Švihovský z Rýzmberka
Jan ze Švamberka
Jan Švihovský z Gutštejna
Burian Švihovský z Gutštejna
Protiva ze Svojšína
Hádek z Paběnic
Humprecht z Kočova
snad Jindřich z Plavna
snad Vilém Švihovský z Rýzmberka
snad Ondřej ze Štampachu
Boreš z Oseka
Přibík z Klenového
Aleš ze Žeberka
Vilém z Jaroslavic
Kuneš Tluksa z Buřenic
snad Petr Zmrzlík ze Svojšína
Beneš z Myšlína
Beneš z Dubé
Václav z Brloha
Jakoubek z Božejova
Menhart z Hradce
snad Václav Struch z Chlumku
Hynek Ptáček z Pirkštejna
Aleš Vřešťovský
Jiří z Poděbrad

[editovat]
Šlechta bojující na straně radikálů

Mikoláš Aleš, Od Lipan (Jan Čapek ze Sán)
Jindřich Velíšský z Vartenberka
Jan Čapek ze Sán
Jan Roháč z Dubé
Jan Kolda ze Žampachu
Tábor Sezima Zajímač z Kunštátu
Jan z Bergova

[editovat]
Literatura
Čornej, P. 1985: Lipany ve svědectví pramenů. Husitský Tábor 8, 1985, 155-184.
Čornej, P. 1992: Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha.
Čornej, P. 1995: Lipanské ozvěny, Praha.
Klučina, P. 1984: Bitva u Lipan, Historie a vojenství 33, č. 5, 37-54.


Václa III.

8. června 2009 v 19:36 | J.Flam
Václav III.Václav III.
Král uherský a český a polský

Doba vlády 1305 - 1306
Narození 6. října 1289
Praha
Úmrtí 4. srpna 1306
Olomouc
Pochován Zbraslavský klášter
Předchůdce Václav II.
Následník Jindřich Korutanský
Manželky Viola Těšínská
Potomci Alžběta
Dynastie Přemyslovci
Otec Václav II.
Matka Guta Habsburská


Václav III. (6. října 1289, Praha - 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmým králem českým, králem polským (1305-1306) a uherským (1301-1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.Obsah [skrýt]
1 Původ
2 Uherská koruna
3 Samostatná politika Václava III.
4 4. srpna v Olomouci
5 Genealogie
6 Galerie
7 Související články
8 Reference
9 Bibliografie
10 Externí odkazy


[editovat]
Původ

Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.

[editovat]
Uherská koruna

12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou.[1]Onřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči.

Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.[2] 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V." ...v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského ve městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským. "
- Petr Žitavský[3]


Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.

Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce.

Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného[4], který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti." Posílaje králi Václavovi papežovu bullu ze dne 31. máje, připojil k ní [Albrecht I. Habsburský] vyzvání, aby postoupil mu království Uherského i Polského a zemí Krakovské, Míšeňské i Chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly Kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý Římské povinný a potud neodvedený. "
- František Palacký[5]


Václav samozřejmě odmítl. V Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec Václav II. musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

[editovat]
Samostatná politika Václava III.

Roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek.

Václav III. na středověké iluminaci

Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou.[6] Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou.[7]

10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher.[8] Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny." Zmáhaní se moci Vladislava Lokétka v Polště vyrušilo krále konečně ze dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský, vévoda na Krakovsku, a Jindřich z Lipé ve velikém Polsku, oznamovali, že jim nebude lze udržeti se, nedostaneli se jim z Čech pomoci branné. "
- František Palacký[9]


Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s "plnomocníky českého krále" příměří, které mělo trvat "až do sv. Michala", tedy do 29. září téhož roku).

Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků.

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

[editovat]
4. srpna v Olomouci

Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl.

Pamětní deska s vyobrazením pečeti Václava III. v Olomouci

Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Možná strážím i stačilo, když ho viděli s nožem. Ačkoliv za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, Josef Žemlička tvrdí, že mezi českými historiky převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty. Zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny." Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap. "
- Zbraslavská kronika[10]


Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily nejen v průběhu husitských válek, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.

[editovat]
GenealogiePřemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278 Kunhuta Uherská
nar. asi 1246
zm. 9. září 1285 Rudolf I. Habsburský
nar. 1. května 1218
zm. 15. července 1291 Gertruda z Hohenbergu
nar. 1225
zm. 16. února 1281


Václav II.
nar. 27. září 1271
zm. 21. červen 1305 Guta Habsburská
nar. 13. března 1271
zm. 18. června 1297



Viola Těšínská
nar. asi 1290
zm. 21. září 1317
OO 5. října 1305 Václav III.
nar. 6. října 1289
zm. 4. srpna 1306



[editovat]



Václav II.

8. června 2009 v 19:35 | J.Flam
Václav II.
Tento článek pojednává o českém králi. O českém knížeti pojednává článek Václav II. (kníže).Václav II.
Král český a polský

Václavova miniatura ve Zbraslavské kronice
Doba vlády 1278/83 - 1305
Korunovace 1297 českým králem, 1300 polským králem
Narození 27. září 1271
Praha
Úmrtí 21. červen 1305 (34 let)
Praha
Pochován Zbraslavský klášter
Předchůdce Přemysl Otakar II.
Následník Václav III.
Manželky I. Guta Habsburská (1285-97)
II. Eliška Rejčka (1300-1305)
Potomci Václav III.
Anna Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Dynastie Přemyslovci
Otec Přemysl Otakar II.
Matka Kunhuta Uherská


Václav II. (27. září 1271 - 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců (vlády se ujal v květnu 1283, korunován 1297 českým a 1300 polským králem). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti, uherské princezny Kunhuty.Obsah [skrýt]
1 Neradostné mládí a "zlá léta"
2 Vězeň na Bezdězu
3 Počátky samostatné vlády
4 Dobrý král a (negramotný) vzdělanec
5 Mincovní reforma
6 Polská koruna
7 Uherská koruna
8 Nový spor s Habsburky
9 Verše Václava II.
10 Potomci
11 Genealogie
12 Reference
13 Bibliografie
14 Externí odkazy


[editovat]
Neradostné mládí a "zlá léta"

Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův bratranec, braniborský markrabě Ota Braniborský (Přemysl ho totiž znal jako uhlazeného rytíře). Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu.

Přemyslovy smrti se snažil využít také další příbuzný Přemyslovců, slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se snažila ochránit svého syna před zvůlí šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. O podporu pro sebe, své děti a Jindřichovo poručnictví požádala i Rudolfa Habsburského jakožto římského krále.

Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Ota, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

Když se Ota Braniborský neshodl s Kunhutou, nechal kralevice i královnu uvěznit na hradu Bezdězu. Kunhuta Uherská však v květnu roku 1279 z Bezdězu utekla na Moravu, do bezpečí před Otou Braniborským. Mladý Václav tak zůstal na Bezdězu zcela sám, bez kontaktu s matkou. V září téhož roku je Václav převezen jako rukojmí do Braniborska.

[editovat]
Vězeň na Bezdězu

Hrad Bezděz z roku 1832

Traduje se, že Václava II. těžce poznamenalo neradostné dětství, zvláště věznění bratrancem Otou, přestože Zbraslavská kronika při popisování strastí malého Václava zřejmě značně přehání. Na druhou stranu ale podle pozůstatků lebky Václav II. skutečně trpěl v dětství podvýživou, o psychických následcích nemluvě. Dalším často uváděným faktem je, že tělesně slabý byl Václav už od narození a psychickou labilitu, kdy se bál bouřek a koček, měl vlastně v rodě. Nevyrovnaností nejspíš trpěli oba jeho rodiče a určitě děd Václav I. Ten pro změnu nesnášel samotu a vyzvánění zvonů.

Čechy v době Václavova věznění drancovala braniborská vojska i část šlechty. Roku 1282 zemi postihla strašlivá neúroda, kterou následoval hladomor a epidemie. Tehdejší kronikáři píší o "zlých létech"." 1282 když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí na Moravě, že ani všichni nemohli být pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polich a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly konečně zemí pokrývala. "
- Jindřich Heimburský[1]


Žalostný stav rozvráceného království přiměl část šlechty, aby Václava vykoupila a vynutila si jeho vydání nazpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf I. Habsburský, Václavův rádce, tchán a ne nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky k tomuto území neuznal, a tak ho o ně připravil.

[editovat]
Počátky samostatné vlády

Nastoupení Václava II. (květen 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci.

Záviš byl milenec (a snad manžel) Václavovy matky Kunhuty a svým vystupováním si rychle získal i Václava, za kterého příští léta de facto vládl. Falkenštejn se osvědčil jako schopný zemský správce, dosadil do úřadů Vítkovce, ovšem také posílil notně otřesenou královskou moc (Václav nakonec dal svolení k jeho svatbě s Kunhutou).

Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi se smrtí královny matky Kunhuty (1285) zprvu nezměnil a dal mu svolení k dalšímu sňatku s Alžbětou Kumánkou. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova manželka Guta Habsburská. Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků. Nejen je si ovšem Vítkovec znepřátelil. Václav dal Falkenštejna v lednu 1289 zatknout (snad ze zištných důvodů) a nakonec popravit na hradě Hluboká.

[editovat]
Dobrý král a (negramotný) vzdělanec

Václav II. na miniatuře z Codexu Manesse.

Král se v mnohém odlišoval od svého bohatýrského otce, do jehož stínu ho stavěl třeba Dante Alighieri. Václav II. byl bystrý člověk s dobrou pamětí, ale zároveň se nikdy nenaučil psát. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů.

Přestože Václav nezískal v době svého mládí významnější vzdělání, zajímal se o soudobé vědění, shromažďoval vzácné spisy a zval na svůj dvůr cizí umělce (působili zde například minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen zvaný Frauenlob). Sám král zřejmě skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku.

Zvláště obratně si Václav počínal ve vztahu k české šlechtě. Na rozdíl od Přemysla se s ní podělil o nejvyšší moc v zemi a nevstupoval do otevřených konfliktů. Za vlády Václava II. se Čechy i Morava, navrácená k českému království, rychle vzpamatovaly z útrap minulých let a znovu začaly hospodářsky prospívat. Brzy si tak získal spojence mezi domácí šlechtou i v zahraničí a mohl se pokusit o další rozšíření přemyslovské moci. Rudolf I. Habsburský mu předem udělil v léno všechna území, která Václav dokáže získat, výměnou za jeho hlas kurfiřta ve prospěch Rudolfa mladšího.

[editovat]
Mincovní reforma

Pražský groš

Za Václavovy vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Koncem 13. století byla objevena bohatá ložiska stříbrné rudy v Kutné Hoře, jejichž využití výrazně přispělo k mocenskému rozmachu českého království.

Král připravil ve spolupráci se svými italskými finančními a právními rádci mincovní reformu, na jejímž základě začaly být roku 1300 raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou i v zahraničí, a vydal pro Kutnou Horu nový horní zákoník Ius regale montanorum. V zemích Koruny české tento zákoník platil až do roku 1834, kdy byl nahrazen obecným horním zákoníkem.

Předlohou pro Václavovy groše byly francouzské mince, groše, které se razily od roku 1266 ve městě Tournai. Pražský groš patřil v příštích stoletích mezi nejsilnější a nejkvalitnější měny v Evropě, rozšířil se jako měna i jako předloha pro ražby míncí v ostatních zemích. Na rubu mince byl vyobrazen dvouocasý český lev, na okrajích byl nápis GROSSI PRAGENSES. Na líci groše je vyobrazena koruna s třemi liliovitými výběžky, společně s nápisy WENCEZLAUS SECUNDUS (Václav II.) a DEI GRATIA REX BOEMIE (z Boží milosti král český). Groše Václava II. jsou unikátní i z toho důvodu, že na rozdíl od dřívějších denárů a brakteátů je na nich vyobrazen lev i koruna.

Václav II. si přál, aby mince byla "stálá" a "věčná", ale postupem doby klesala jak váha, tak ryzost mince. Její ražbu ovšem ukončil až roku 1547 Ferdinand I., pražský groš ale poté platil dál a teprve patent z roku 1644 definitivně ukončil jeho oběh.

[editovat]
Polská koruna

Václav II. ve Zbraslavské kronice, s českou a polskou korunou.

Václavova zahraniční politika se zaměřila dvojím směrem, do říše a na sousední, stále ještě politicky rozdrobené Polsko. Z říšských území bylo k českému státu připojeno Chebsko (věno po Gutě), dále král získal Pirnu, Freiberg s jeho stříbrnými doly a lenní svrchovanost nad Pliseňskem, neúspěšný byl v pokusu ovládnout Míšeň.

Roku 1289 se objevil po zprostředkování od Mikuláše Opavského na pražském dvoře Kazimír Bytomský, který jako první z polských knížat vstoupil do lenního svazku s českým královstvím. Rok nato zemřel Václavův nepřítel, Piastovec Jindřich IV. Vratislavský. Zemřel bez potomků. To přišlo přemyslovským zájmům nesmírně vhod, protože se tak otevřela cesta k velkému území, které zbylo po Jindřichovi. Václav zaměřil směr své expanze na východní část tohoto území, na Krakovsko a Sandoměřsko. Krakovsko ovšem hned po smrti Jindřicha obsadil jiný Piastovec, Přemysl Velkopolský. Václav II. si ovšem věděl rady - začal vyhrožovat vojenskou výpravou, a tak Přemysl Velkopolský, který byl navíc podplacen českým stříbrem, doborovolně vyklidil Krakovsko. Od března 1291 patřilo Krakovsko českému králi. Sandoměřsko obsadil jiný Piastovec - Vladislav Lokýtek. Václav si opět věděl rady - nejdříve získal spojenectví s Boleslavem Mazovským, a poté, v srpnu roku 1292 vytáhl Václav s vojskem na Sandoměřsko. Vladislav Lokýtek brzy kapituloval, takže od této chvíle měl Václav v držení i Sandoměřsko. Vladislav Lokýtek také slíbil, že se nebude českému králi více protivit, což ovšem nedodržel.

Tím ovšem Václav II. neskončil - toužil po polské koruně. Začal vyjednávat v Římě, potřeboval si totiž vyjednat souhlas papeže Bonifáce VIII. s polskou korunou. Václava ovšem předešel hvězdenský arcibiskup Jakub Svinka - vyjednal polskou královskou korunu pro Přemysla Velkopolského, který se stal polským králem 26.června roku 1295. Praha to nesla velmi nelibě a posílala do Říma četné stížnosti. Po půl roce panování byl ovšem za poněkud záhadných okolností přepaden a zavražděn Přemysl Velkopolský. Polská koruna tak opět neměla nositele. Václav toho ovšem nevyužil ihned, musel řešit také spoustu jiných problémů, například jeho pompézní korunovaci na českého krále, která se stala předehrou k útoku na Polsko nebo zápas o říšský trůn mezi Adolfem Nasavským a Albrechtem Habsburským, ve kterém se přiklonil na stranu Habsburka (ne zadarmo).

Boj o polskou korunu byl však stále rozehrán - a nebyl jediný kandidát. O polskou korunu zápasili v tu dobu dva rivalové - Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. To celou záležitost z českého pohledu usnadňovalo. Navíc hvězdenský arcibiskup Jakub Svinka se brzy přiklonil na stranu českého krále a vybral mu za manželku dvanáctiletou Elišku Rejčku, dceru zavražděného Přemysla Velkopolského.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: "Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, …), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti." Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí.

Na jaře roku 1300 se začala připravovat slavnostní výprava českého krále se svou nastávající manželkou do Polska. V červnu 1300 obdržel Václav i souhlas Albrechta Habsburského, od roku 1298 římského krále. Měsíc nato výprava vyrazila do Polska. Chabý odpor kladl pouze vzpurný Vladislav Lokýtek, který byl nucen uprchnout ze země. Na konci léta roku 1300 se české vojsko s Václavem II. v čele objevilo v Hnězdně, kde se Václav nechal korunovat na polského krále.

[editovat]
Uherská koruna

Roku 1301 vymřela Ondřejem III. v Uhrách panovnická dynastie Arpádovců a část velmožů v čele s mocným magnátem Matúšem Csákem Trenčianským nabídla uherskou korunu Přemyslovcům. Druhým kandidátem byl Karel Robert z Anjou, kterého podporoval papež Bonifác VIII. i Václavův bývalý švagr, římský král Albrecht I. Habsburský. Navzdory nesouhlasu některých členů královské rady král nabídku přijal pro svého jediného syna Václava, který byl poté korunován v Uhrách jako Ladislav V.

[editovat]
Nový spor s Habsburky

Pečeť Václava II.z roku 1292

Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu a Václav II. uvedl v úžas celou Evropu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal roku 1304 odvézt svého jediného přeživšího syna nazpět do Čech, přičemž Uhry poplenil. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát. Zároveň ovšem tento tah přivedl do již tak velkého tábora odpůrců českého krále i Uhry.

V srpnu roku 1304 vtrhl na jižní Moravu Albrechtův syn Rudolf s uherskými spojenci. S měsíčním zpožděním vtrhlo do jižních Čech i říšské vojsko v čele s Albrechtem Habsburským. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale nestalo se, šlechta protentokrát zanechala českému královi poslušnost. Za velkého plenění a drancování se dva voje armád spojily, avšak s blížící se zimou bylo velké nepřátelské vojsko čím dál tím víc nervóznější, protože česká armáda se vyhýbala rozhodujícímu střetu. Místo hlavního města Prahy si Habsburk vybral jiný cíl - českou pokladnici - Kutnou Horu. Kutná Hora byla chatrně opevněná, takže si zřejmě útočník sliboval rychlé vítězství. Možná doufal, že mu vesměs německé obyvatelstvo otevře brány. Možná také chtěl Kutnou Horu vyhladovět. Stalo se ale něco úplně jiného. Krátce na to, co se říšské a uherské vojsko utábořilo u nedalekého Malešovského potoka, propukla ve vojsku těžká epidemie, způsobená zřejmě otráveným potokem, kam horníci z Kutné Hory vylévaly toxický odpad z tvorby stříbra (stružku). Hned poté se do tábora dostala zpráva, že Václav II. se se silným vojskem utábořil u nedalekého Kolína. Aby Habsburk zachránil co se dalo, rozhodl se pro rychlý úprk. Zpátky do Říše se vrátilo zdecimované vojsko, které po nemocech, hladu, zimě a výpadech českých oddílů ztratilo okolo 30 000 vojáků. Václav II. vyhrál na plné čáře, Habsburk naopak tonul v dluzích - neměl na výplatu žoldů a náhrady za zmařené životy. Odveta českého krále však nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc. Václav II. zemřel v 34 letech na tuberkulózu a poslední měsíce života strávil zajištěním dědictví pro syna. Přemyslovské soustátí se ale takřka hned po jeho smrti začalo rozpadat.

[editovat]
Verše Václava II.

(úryvek z novodobého překladu Petra Kopty)
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást a chytlo se v krutou past.

"Najdi si milenku!" má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal štěstí -
a přece trpím dál.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí,
které by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
Z bolesti radost vzešla mi - já smál se mezi slzami!


[editovat]
Potomci

Portrét Václava II.:Jan Matejko.

Václavovou první manželkou byla Guta Habsburská (1271-1297), se kterou měl deset dětí:
Přemysl Otakar (*† 1288)
Václav III. (1289-1306), český, polský a uherský král
∞ 1305 Viola Těšínská
Anna (1289 - † po 1292)
Anna Přemyslovna (1290-1313), česká královna
∞ 1306 Jindřich Korutanský
Eliška Přemyslovna (1292-1330), česká královna
∞ 1310 Jan Lucemburský
Guta (1293 - 1294)
Jan (1294 - 1295)
Jan (1295 - 1296)
Markéta Přemyslovna (1296-1322), polská (vratislavská) kněžna
∞ 1308 Boleslav III. Lehnický
Guta (*† 1297)

V roce 1300 se Václav II. oženil podruhé, s polskou princeznou Eliškou Rejčkou (1286-1335):
Anežka Přemyslovna (1305-1337), polská (slezská) kněžna
∞ 1316 Jindřich Javorský

Václava II. přežilo pět jeho manželských dětí, z jeho levobočků je bezesporu nejznámější Jan Volek.

[editovat]
GenealogieVáclav I.
nar. 1205
zm. 23. září 1253 Kunhuta Štaufská
nar. asi 1200
zm. 13. září 1248 Rostislav Haličský
nar. 1225
zm. 1262 Anna Uherská
nar. 1226/7
zm. po 1270


Přemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278 Kunhuta Uherská
nar. asi 1246
zm. 9. září 1285



1.
Guta Habsburská
nar. 13. března 1271
zm. 18 . června 1297
OO 1285 Václav II.
nar. 27. září 1271
zm. 21. červen 1305 2.
Eliška Rejčka
nar. 1. září 1286
zm. 18. října 1335
OO 1300

1 1 1 1 1
Přemysl Otakar
nar. a zm. 1288
Václav III.
nar. 1289
zm. 1306
Anna
nar. 1289
zm. po 1292
Anna Přemyslovna
nar. 1290
zm. 1313
Eliška Přemyslovna
nar. 1292
zm. 1330

1 1 1 1 1
Guta
nar. 1293
zm. 1294
Jan
nar. 1294
zm. 1295
Jan
nar. 1295
zm. 1296
Markéta Přemyslovna
nar. 1296
zm. 1322
Guta
nar. a zm. 1297

2
Anežka Přemyslovna
nar. 1305
zm. asi 1337



Václav I.

8. června 2009 v 19:35 | J.Flam
Václav I.Václav I.
Král český

Pečeť Václava I.
Doba vlády 1230 - 1253
Korunovace 1228
Narození 1205
Praha
Úmrtí 23. září 1253 (48 let)
Králův Dvůr
Pochován Klášter Na Františku
Předchůdce Přemysl Otakar I.
Následník Přemysl Otakar II.
Manželky Kunhuta Štaufská (1224-48), * 1200, † 1248
Potomci Vladislav Český
Přemysl Otakar II.
Dynastie Přemyslovci
Otec Přemysl Otakar I.
Matka Konstancie Uherská


Václav I. (1205 - 23. září 1253), zvaný též Jednooký, byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců, druhorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.Obsah [skrýt]
1 Původ
2 Korunovace
3 Jednooký král
4 Boje s rakouským vévodou a markrabím Přemyslem
5 Boj proti Tatarům
6 Vzpoura mladšího syna
7 Babenberské dědictví
8 Potomci
9 Genealogie
10 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Václava I.
10.1 Čechy
10.2 Morava
11 Související články
12 Externí odkazy
13 Literatura


[editovat]
Původ

Potomci Přemysla a Konstancie projevovali v přemyslovském rodě až nezvyklou rodinou soudržnost. Václavovou sestrou byla Anežka Přemyslovna, později svatá Anežka Česká, nebo polská kněžna Anna Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl.

[editovat]
Korunovace

Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě Václavovy volby. Celý plán spočíval v tom, že na pražském shromáždění české šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem souhlasit. Šlo o to, aby tento akt nepopudil šlechtu, která jako jediná mohla volit českého krále.

Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem Fridrichem II. posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo). Volbou Václava I. tak definitivně padl starobylý princip seniorátu (ten se beztak prakticky nedodržoval) z doby Břetislava I., podle kterého měl na český trůn nastoupit vždy nejstarší Přemyslovec. Od trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu.

Václav byl korunován 6. února 1228, ještě za vlády svého otce jako "mladší král". Obřad provedl mohučský arcibiskup Siegfried z Eppenštejna a poprvé při něm bylo upuštěno od starodávného slovanského rituálu. Ve shodě se pražským a olomouckým biskupem i velmoži Přemysl Otakar a Václav stanovili, že jejich nástupci budou korunováni arcibiskupy z Mohuče. V případě, že by zástupce mohučské diecéze odmítl, biskupa vykonajícího obřad si měl vybrat český monarcha.

[editovat]
Jednooký král

Pečeť kralevice Václava I. z roku 1224 (na kresbě Augusta Sedláčka)

Samostatně, i když pod silným vlivem své matky a sestry, začal vládnout po otcově smrti v roce 1230. Jedinou ženou Václava I. byla od roku 1224 dcera římského krále Filipa Švábského Kunhuta Štaufská, se kterou byl zasnouben už ve svých dvou a jejích snad sedmi letech. Manželé měli pět dětí.

Od dětství byl Václav zvláštní - neurotický, možná psychicky chorý. Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato choroba nazývaná idiosynkracie - zvýšená přecitlivělost na určité frekvence zvukového vlnění.

Za panování Václava I. do Čech přichází gotický životní styl, rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst, obchodu a řemesel.

Václav, stejně jako jeho otec a syn, podporoval příchod etnických Němců do země. Byl také první, kdo poskytl privilegia Židům, kteří za to ovšem platili nemalé částky.

[editovat]
Boje s rakouským vévodou a markrabím Přemyslem

Václav roku 1230 vtrhl do Rakouska, jelikož vévoda Fridrich II. Bojovný zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny, přičemž Václavova matka také pocházela z Uher. Fridrich následujícího roku využil rozporu mezi Václavem a jeho bratrem, moravským markrabím Přemyslem, a v červenci 1231 pronikl se svým vojskem na Moravu a obsadil hrad Bítov. Poté ale rakouský vévoda onemocněl a odtáhl zpět do své země. Václav dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti.

Císař Fridrich II. uvrhl Fridricha Bojovného do říšské klatby (1236) a snažil se rozšířit svou moc do jeho teritoria. Pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolního Rakouska i Vídně.

Hádka mezi Václavem I. a císařem Fridrichem II. na obrazu z 19.století od Věnceslava Černého

Václav ovšem stěží mohl být potěšen tak zjevnou expanzí císařské autority tak blízko svých hranic. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k usmíření českého krále s Fridrichem Bojovným. Císař zrušil v roce 1237 klatbu raději zrušil, než by riskoval další otevřenou bojovou frontu.

Fridrich Bojovný nakonec zaslíbil svou neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje.

V letech 1233 a znovu 1237 se Václav I. dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší Václavovy sestry Judity. Václav s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemyslova vláda na Moravě byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko.

[editovat]
Boj proti Tatarům

Václav I. se velkou měrou zasloužil o odražení mongolského (tatarského) vpádu do střední Evropy a značné ušetření českých zemí před Tatary. Opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Pobožnému, svému švagrovi. Jindřich ovšem na Čechy nemohl čekat, 9. dubna 1241 svedl bitvu u Lehnice, která mu byla osudná.

Tehdy voj nájezdníků protáhl od severu Moravou, kterou poplenil, a ze Slezska tak došel do Uher. Václavovi a jeho německým spojencům se koncem roku (když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh), podařilo zabránit postupu Tatarů vedeným chánem Bátú k Vídni. Touto úspěšnou obranou velmi vzrostla jeho prestiž.

Zanedlouho potom chán zemřel a mongolská vojska odešla zpět na východ.

[editovat]
Vzpoura mladšího syna

Krátce poté Fridrich II. Bojovný neteř Gertrudu nabídl přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko zůstalo nepodpořeno a poraženo. Přesto se český princ a moravský markrabě Vladislav roku 1246 s Gertrudou Babenberskou oženil. Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě.

Jezdecký portrét Václava I. v Gelhausenově kodexu

Vladislav si získal podporu rakouské šlechty, ale svého předchůdce následoval už o půl rok později (1247), zřejmě přirozenou smrtí. Česká královna Kunhuta zemřela krátce poté (1248).

Těžce zkoušený Václav I. k značné nelibosti české šlechty i druhorozeného syna o vliv v Rakousku postupně přichází a i jinak zanedbává vládu. Šlechtici proti Václavovi povstali v čele s královým synem Přemyslem (Otakarem II.) Válka mezi otcem a synem se vypukla naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství jednoho ze svých věrných Boreše z Rýzmburka. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit syna ke smíru.

Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda, ale brzy se vrací jako moravský markrabě. Dějinná chvíle mladého prince se už přiblížila.

[editovat]
Babenberské dědictví

Gertruda Babenberská pokračovala ve svých nárocích na dědictví, ale ani jeden z jejích dalších manželů se v Rakousku neprosadil. Václav a Přemysl vystupovali jednotně a babenberské dědictví jim nakonec spadlo do klína, když si rakouská šlechta zvolila za nového vévodu Přemysla (1251). Budoucí král se oženil s Markétou Babenberskou, sestrou vévody Fridricha Bojovného a vdovou po Jindřichu VII. Přemyslovci tak na příští čtvrt století ovládli rakouské země.

Václav I. Jednooký zemřel 23. září 1253 na svém dvoře v Počáplích (dnešní Králův Dvůr) a je pochován na pražském Starém Městě v klášteře na Františku (opuková hrobka pod podlahou kostela).

[editovat]
Potomci

Václavovou jedinou manželkou byla od roku 1224 Kunhuta Štaufská (1200? - 1248), se kterou měl pět dětí:
Vladislav Český (1227 - 1247), moravský markrabě
∞ 1246 Gertruda Babenberská
Přemysl Otakar II. (1233? - 1278), český král, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský
∞ 1252 Markéta Babenberská
∞ 1261 Kunhuta Uherská
Božena Česká († 1270), braniborská markraběnka
∞ 1243 Ota III. Braniborský
Anežka († 1268), míšeňská markraběnka
∞ Jindřich Jasný
dcera († před 1248)

[editovat]
GenealogieVladislav II.
nar. asi 1110
zm. 18. ledna 1174 Judita Durynská
nar. asi 1135
zm. 9. září po 1174 Béla III.
nar. asi 1148
zm. 24. dubna 1196 Anežka de Châtillon
nar. 1154
zm.1184


Přemysl Otakar I.
nar. asi 1155
zm. 15. prosince 1230 Konstancie Uherská
nar. 1181
zm. 6. prosince 1240



Kunhuta Štaufská
nar. asi 1200
zm. 13. září 1248
OO 1224 Václav I.
nar. 1205
zm. 23. září 1253



Vladislav Český
nar. 1227
zm. 3. ledna 1247
Přemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278
Božena Česká Anežka
zm. 1268
dcera


[editovat]
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Václava I.

Václav I. na medailonu z 19. století od sochaře Anotonína Poppa

[editovat]
Čechy
Staré Město pražské, asi 1235-1245
Stříbro, asi 1240
Loket, 1240-1253
Žatec, snad už 1249, určitě 30. listopadu 1265, kdy privilegium Přemysla Otakara II.
Cheb, před 1250

[editovat]
Morava
Jihlava, 1233
Olomouc, ca 1240
Brno, 1238, 1240 - nejstarší doklad rychtáře 1243 zakládací listina
Přerov, 1252


Přemysl Otakar II.

8. června 2009 v 19:34 | J.Flam
Přemysl Otakar II.Přemysl Otakar II.
Král český[1], vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský a pán Chebska

Přemysl Otakar II., jak je vyobrazen ve Zbraslavské kronice.
Doba vlády 1253 - 1278
Korunovace 25. prosince 1261
Narození asi 1233
Praha
Úmrtí 26. srpna 1278 (asi 45 let)
Suché Kruty
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce Václav I.
Následník Václav II.
Manželky I. Markéta Babenberská (1252-61)
II. Kunhuta Uherská (1261-78)
Potomci Kunhuta Přemyslovna
Anežka Přemyslovna
Václav II.
Dynastie Přemyslovci
Otec Václav I.
Matka Kunhuta Štaufská


Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 - 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.Obsah [skrýt]
1 Osobnost Přemysla Otakara II.
2 Vzpoura proti otci
3 Babenberské dědictví
4 Křížové výpravy
5 Bitva u Kressenbrunnu a výměna královen
6 Expanze českého státu
7 Vnitřní politika
8 Krize - kolize - katastrofa
9 Po bitvě
10 Inspirace
11 Potomci
12 Genealogie
13 Reference
14 Literatura
15 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II.
16 Externí odkazy


[editovat]
Osobnost Přemysla Otakara II.

Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové." Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela se po kladské silnici z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla, potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory udělil. "


To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů." ...postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný. "
- Kronika colmarská


Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.

Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.

Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.

Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od roku 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.

[editovat]
Vzpoura proti otci

Přemysl Otakar jako moravský markrabě.

V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechy, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak i předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbyde nic jiného, než sa s daným stavem smířit.

Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která ho neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a utekl do Míšně.

Přemysl si uvědomal, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslům vojenský tábor a připravili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit a kapitulovat.

Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ostatně jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.

[editovat]
Babenberské dědictví

První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník.

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelhausenova kodexu

V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší.

Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel: garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posilnil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar se tak stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie." Protože byla (Markéta) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci. Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským … Kromě toho s ní zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartenberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce. "
- Přibík Pulkava z Radenína


Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Těmto myšlenkách podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem - králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním byla korunovaná i Markéta, protože jejich rozluka by pak byla o dost komplikovanější.

Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV. (ale i jiní), což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou výše zmíněného privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikla i na Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřená v roce 1254.

[editovat]
Křížové výpravy

Rubová strana pečeťi Přemysla Otakara II.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů.

Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

[editovat]
Bitva u Kressenbrunnu a výměna královen

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen - chtěl si udělat z uherského krále spojence.

Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.

Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.

Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal "uchvácen její krásou"[2] o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o "zahalení svatým závojem"[3]. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

[editovat]
Expanze českého státu

Území Přemysla Otakara II.

Roku 1266 připojil Přemysl Otakar II. Chebsko - jako věno po matce. V roce 1269 zdědil na základě Poděbradských smluv po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 král připojil Furlánsko.

Otakar se ocitl na vrcholu moci, potíže s novým uherským králem Štěpánem V. na sebe ale nenechaly dlouho čekat. V polovině října 1270 se oba panovníci setkali v Bratislavě a dohodli se na dvouletém míru. Uherský král ale dohodu nedodržel a v době, kdy byl Přemysl Otakar II. zaneprázdněný problémy v Korutanech, uherská vojska podnikla pustošivé vpády do Rakouska. Při odvetné výpravě vojska Přemysla Otakara II. v dubnu 1271 vtrhla do Uherska, přešla Dunaj a obsadila Devín, Stupavu, Svätý Jur, Nitru a Pezinok. Válka znovu skončila mírem, podepsaným 2. června 1271 v Bratislavě. Obě strany se dohodly na zachování současného stavu.

Uherský král však ani tuto smlouvu nedodržel a v roce 1273 vypukla nová česko-uherská válka. V ní bylo spustošené jihozápadní Slovensko až po Nitru. Uhersko, oslabené vnitřními boji oligarchů, nebylo schopné čelit síle Přemyslových vojsk. V letech 1273-6 byla Bratislava v rukou českého krále.

[editovat]
Vnitřní politika

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské - Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). V jedné listině píše, že "království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste". Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do "knížecí vůle". Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila vlastně jen královská města a vlastně malé území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.

Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.

[editovat]
Krize - kolize - katastrofa

Památník bitvy na Moravském poli

Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.

19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit (na rozdíl od těch českých). Proti výsledku říšské volby protestoval i u papeže, ten ho ovšem uvalil do klatby - Rudolf Habsburský mu totiž přislíbil účast na křížové výpravě.

Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.

Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.

Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy "tyranie", které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy." Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil. "
- Příběhy krále Přemysla[4]


[editovat]
Po bitvě

Náhrobek Přemysla Otakara II. z parléřovské huti

Koruna nalezená v Přemyslově hrobě v chrámu svatého Víta

Přemyslův konec, příběh tolik oblíbený mezi minnesangry, je především svědectvím o nihilismu dějin a realitě jeho doby. Mnozí dnešní historici si více cení přínosu jeho děda či syna, ti serióznější ovšem přiznávají, že po sedmi staletích a s řadou otazníků by bylo příliš jednoduché soudit Otakara II. jako příliš tvrdého a nerozvážného. Smutný závěr své vlády svými politickými chybami mohl ovlivnit jen zčásti a situace, která nastala po Moravském poli, zdaleka nebyla jen jeho vina.

Spravedlivě je nutné hodnotit i českou šlechtu. Ta vždy bojovala proti panovníkovi, ovšem kvůli podílu na moci a majetku, ne s úmyslem zemi zničit. Přesně to se ovšem téměř stalo, protože dlouho nebylo jisté, jestli České království nezmizí z mapy Evropy. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice (tentokrát se už účastnil i Falkenštejn). Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci.

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.

Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTAKARUS REX BOHEMIE ET AUSTRIE STIRIE CARINTHIE DUX MARCHIO MORAVIE ET DOMINUS PORTUS NAONIS FILIUS WENCESLAI REGIUS

Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský; štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán naonského přístavu, syn krále Václava


Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, bohužel velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.

[editovat]
Inspirace

Smrt Přemysla Otakara II. vyvolala silnou literární odezvu, dá se ovšem říci, že jeho vzlet a pád fascinuje umělce dodnes. Jeho úspěchy i neúspěchy inspirovaly Franze Grillparzera k rakouskému "národnímu dramatu" König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii - před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.

Španělský dramatik a básník Lope de Vega, ačkoliv se většinou zabýval domácími dějinami, českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. Z českých klasiků se situaci po Přemyslově smrti věnoval Bedřich Smetana v opeře Braniboři v Čechách.

[editovat]
Potomci

Manželství s Markétou Babenberskou (1204/1205-1266) zůstalo dle očekávání bezdětné, Přemysl měl několik (zřejmě šest) dětí s Kunhutou Uherskou (1246-1285). Dospělosti se dožily tři z nich:
Kunhuta Přemyslovna (1265 - 1321), polská (mazovská) kněžna a abatyše u sv. Jiří
∞ 1291 Boleslav II. Mazovský
Anežka Přemyslovna (1269 - 1296), rakouská vévodkyně
∞ 1285 Rudolf II. (Švábský)
Václav II. (1271 - 1305), český a polský král
∞ 1285 Guta Habsburská
∞ 1300 Eliška Rejčka

Přemysl měl dva nemanželské syny a několik dcer:
Mikuláš Opavský (1255?-1318), vévoda opavský
Anežka (před 1260), manžel Bavor II. ze Strakonic
Eliška (před 1260), manželé Oldřich z Drnholce (†1274), Jindřich z Kuenringu (†1281),Vikart z Polné
dcera, manžel Vok z Kravař
Jan, probošt vyšehradský († 1296)

[editovat]
GenealogiePřemysl Otakar I.
nar. asi 1155
zm. 15. prosince 1230 Konstancie Uherská
nar. 1181
zm. 6. prosince 1240 Filip Švábský
nar. 1177
zm. 21. června 1208 Irena Byzantská
nar. 1177 nebo 1180/81
zm. 27. srpna 1208


Václav I.
nar. 1205
zm. 23. září 1253 Kunhuta Štaufská
nar. asi 1200
zm. 13. září 1248



1.
Markéta Babenberská
nar. asi 1205
zm. 29. října 1266
OO 1252 Přemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278 2.
Kunhuta Uherská
nar. asi 1246
zm. 9. září 1285
OO 1261


2 2 2
Kunhuta Přemyslovna
nar. 1265
zm. 27. listopadu 1321 Anežka Přemyslovna
nar. 5. září 1269
zm. 17. května 1296 Václav II.
nar. 27. září 1271
zm. 21. června 1305


[editovat]
Reference
↑ až do své korunovace roku 1261 se tituloval: pán Království českého
↑ Legendy a kroniky koruny uherské, Vyšehrad Praha 1988
↑ Legendy a kroniky koruny uherské, Vyšehrad Praha 1988
↑ Příběhy krále Přemysla Otakara, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1947

[editovat]
Literatura

česky
Příběhy krále Přemysla Otakara II. Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II.. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1947. 95 s.
Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1976. 597 s.
Legendy a kroniky koruny uherské. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1988. 389 s.
HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha : Nakladatelství Akropolis, 2006. 208 s. ISBN 80-7304-067-0.
HOENSCH, Jörg Konrad. Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der goldene König. Graz, Wien, Köln : Verlag Styria, 1989. 303 s. ISBN 3-222-11910-4. (německy)
KOFRÁNKOVÁ, Václava. 26.8.1278. Moravské pole. Poslední boj zlatého krále. Praha : Havran, 2006. 153 s. ISBN 80-86515-71-0.
KUSTERNIG, Andreas. Die Zeit König Ottokars in Österreich (1251 - 1276/78). Sankt Pölten, Wien : Verlag Niederösterreichisches Pressehaus, 1978. 31 s. ISBN 3-85326-524-3. (německy)
KUTHAN, Jiří. Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Praha : Academia, 1991. 255 s. ISBN 80-200-0370-3.
KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Vimperk : Tina, 1993. 370 s. ISBN 80-85618-10-9.
KUTHAN, Jiří. P. Ottokar II. König, Bauherr und Mäzen. Höfische Kunst im 13. Jahrhundert. Wien, Köln, Weimar : Böhlau, 1996. 460 s. ISBN 3-205-98119-7. (německy)
TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef; SOMMER, Petr, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197-1250. Praha : Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 3. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

[editovat]
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II.

ČechyDěčín, po roce 1252
Písek, 1254 stál
Kolín, kolem 1261
Kouřim, 1253-1261
Most, před 1257
Menší Město pražské, 1257
Čáslav, asi 1260
Chrudim, asi 1260
Klatovy, kolem 1260
Vysoké Mýto, asi 1260
Ústí nad Labem, kolem 1260
Louny, po 1260
Kadaň, před 1261 Domažlice, asi 1262
České Budějovice, 1265
Polička, 1265
Ostrov, poprvé doložen 1269
Chotěboř, mezi 1265-1278
Nymburk, před 1276
Tachov, 1253-1278
Dvůr Králové, 1253-1278
Jaroměř, 1253-1278
Mělník, 1253-1274
Kutná Hora, před 1276
Trutnov, 1260

Morava
Olomouc, 1253
Uherské Hradiště, 13. říjen 1257
Moravský Krumlov, asi 1260
Litovel, 1270
Uherský Brod, 1272
Slezsko
Hlučín, kolem 1256

Štýrsko
Bruck an der Mur, 1263
Leoben, 1261
Radkersburg, 1261

Dolní Rakousy
Marchegg, 1268
Prusy
Královec, 1255


[editovat]



Přemysl Otakar I.

8. června 2009 v 19:33 | J.Flam
Přemysl Otakar I.Přemysl Otakar I.
Český kníže a od roku 1198 král

Přemyslův náhrobek od Petra Parléře
Doba vlády I. 1192-1193
II. 1197-1230
Korunovace 24. srpen 1203
Narození asi 1155/1160
Úmrtí 15. prosinec 1230 (asi 75 let)
Praha
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce I. Václav II.
II. Jindřich Břetislav
Následník I. Vladislav Jindřich
II. Václav I.
Manželky I. Adléta Míšeňská (1178-1199)
II. Konstancie Uherská (1199-1230)
Dynastie Přemyslovci
Otec Vladislav II.
Matka Judita Durynská


Přemysl Otakar I. (asi 1155/1160 - 15. prosince 1230) byl český kníže (1192-1193 a 1197-1198) a třetí český král (1198-1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo zajistit titul i pro své potomky. Jednalo se o prvorozeného syna krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.Obsah [skrýt]
1 Před nástupem
2 Podpora knížete Bedřicha
3 Knížetem (1192-1193) a ve vyhnanství (1193-1197)
4 Podruhé na trůně (1197-1230)
4.1 Na cestě za královskou korunou
4.2 Rozvod s Adlétou
4.3 Boje o říšský trůn
4.4 Zlatá bula sicilská
4.5 Spor s pražským biskupem
5 Poslední léta života
6 Potomci
7 Genealogie
8 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara I.
9 Odkazy
9.1 Literatura
9.2 Reference
9.3 Související články
9.4 Externí odkazy


[editovat]
Před nástupem

V roce 1172 rezignoval otec Přemysla Otakara I. Vladislav II. ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha, nevlastního Přemyslova bratra. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Začal 25 let trvající boj o český knížecí stolec. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. - na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy. (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Knížetem se stal Soběslav II.

O osudu mladších synů Vladislava II., o Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo jen málo informací. Přemysl v letech 1173-1179 pobýval ve vyhnanství na dvoře míšeňských Wettinů, kde se v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Toho roku se také Bedřich stal podruhé knížetem.

[editovat]
Podpora knížete Bedřicha

V té době byla vláda v českých zemích opět značně problematická, jak mezi vlastními Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (marggravius de Moravia).[1] Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha (eliminoval ambice znojemského údělníka Konráda Oty) a dočasně zde spravoval olomoucký úděl. Pravděpodobně s osobou Přemysla (a s léty 1179-1182) můžeme spojit i českou expanzi v Horním Slezsku spojenou se ziskem Holasicka.[2]

V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemí, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně konaném v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a k zastrašení přítomných Čechů" širočin veliké množství rozkázal přinésti, jakoby je chtěl odpraviti. Když tito k nohoum jeho se uvrhli, za prominutí prosili a nutnosť změnivše za vůli přijali Fridricha za pána a knížete opět a s ním se so Prahy vrátili, za veliký majíce to zisk jak sami tak Kunrat, že z provinění uražené velebnosti nejsou pokutováni. Tak moudrý císař spiknutí odbojných moudře potlačil a onomu Čechy navrátil, tomuto však s Moravou za vděk vzíti poručil. "
- Jarloch[3]


Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.[4] Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal mnohem samostatněji než bývalo v minulosti u moravských udělníků zvykem.[5] I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo u Loděnice na Znojemsku k největší bitvě mezi Čechy a Moravany, kde" na místě zvaném Loděnice svedl krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích, které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli. "
- Jarloch[6]


Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech.[7]" Padloť jich v této srážce z panstva českého a moravského mnoho na počet a tolik, že když potom pohřbíváni byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvadcet jich vházeno, a tak zasypáno zemí a kamením. "
- Jarloch[8]


Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte a zároveň byl snad i určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky.[9]

Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další spor Bedřicha s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Fridrich Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete.[10] Po Bedřichově smrti (25. března 1189)[11] se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota.

Během krátké doby jeho vlády (1189-1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslu, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny Konráda II. Oty.[12] Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191.[13] Protože Konrád zemřel bez potomků, získal knížecí titul (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI., kde" příbuzným svým Přemyslovi a Vladislavovi, onomu knížetství České, tomuto pak Moravu zjednal, slíbiv a zavázav se věrou za ně k šesti tisícům hřiven. "
- Jarloch[14]


[editovat]
Knížetem (1192-1193) a ve vyhnanství (1193-1197)

Avers Přemyslovy nejstarší pečeti z roku 1192.

Čerstvě nastolený Přemysl se necítil být pražskému biskupu (ani císaři) nijak zavázán a také se (což bylo horší) nijak nemínil podílet na zaplacení částky, kterou císaři Jindřich Břetislav slíbil. Když se pak rozladěný biskup vydal na pouť do Santiaga de Compostela, byl v Německu zadržen Jindřichem VI. a následně držel několik měsíců jako rukojmí.[15]

Zhoršovaly se ovšem také vztahy mezi Jindřichem VI. a Přemyslem. Přemysl se mnohem aktivněji než jeho předchůdci zapojoval do říšských záležitostí (např. pomoc příbuznému Albrechtovi z Bogenu), ale hlavně se na přelomu let 1192 a 1193 dostal do styku s chystanou proticísařskou koalicí v čele s brabantským vévodou Jindřichem I., hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce a Přemyslovým příbuzným Albrechtem Míšeňským. Spiknutí bylo prozrazeno a král Richard Lví srdce byl při návratu z Třetí křížové výpravy zajat. Na svou účast v něm nejvíce doplatil Přemysl, kterého císař v červnu 1193" pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své knížetství Českého odsoudil, a za něho biskupa s korouhvemi, jakož obyčej jest, slavně obdařeného do Čech nazpět poslal, nadto též jemu celý dluh odpustil. "
- Jarloch[16]


To bylo ale vše, co byl Jindřich VI. pro biskupa Jindřicha Břetislava ochoten udělat, a tak biskupovi nezbývalo než se svých práv domoci vlastní mocí. V srpnu 1193 vtrhl Jindřich Břetislav se svým příbuzným Spytihněvem a vojskem do Čech. Ani Přemysl se však nechtěl tak lehce vzdát. Shromáždil silné vojsko a vytáhl nepřátelům vstříct. Obě vojska se setkala u Zdic. Tady však většina předních velmožů, kteří ještě nedávno slibovali Přemyslovi svou věrnost a nabízeli jako rukojmí své syny, Přemysla opustila a přešla do biskupova tábora. Opuštěný Přemysl ustoupil do Pražského hradu, kde se následující čtyři měsíce hájil, než před Vánocemi roku 1193 hrad kapituloval. Ještě předtím se ale Přemyslovi s hrstkou svých věrných podařilo uprchnout za hranice.[17] Následujícího roku si Jindřich Břetislav podrobil i Moravu a zajal Vladislava Jindřicha. Azyl nalezl Přemysl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu.

Na začátku roku 1197 se začalo zhoršovat zdraví Jindřicha Břetislava. Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech. Dostal se až k Praze, ale většina velmožů se postavila za Jindřicha Břetislava, a tak byl jeho překvapivý výpad českými velmoži a Spytihněvem Brněnským odražen. Přesto Jindřich přestával důvěřovat svému okolí. Správou země pověřil Spytihněva a sám se nechal přenést na říšské územi do Chebu. Zde v nejistotě 15. června 1197 zemřel.[18] Na jeho místě byl na knížecí stolec z vězení povolán Vladislav Jindřich. Po prvotním překvapení ze zvolení svého bratra Přemysl využil situace a po úmrti císaře Jindřicha VI." Přemysl a přívrženci jeho, totiž Černín a jiní mnozí zvěděvše o jeho smrti, táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni jsouce buď zemříti, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížetství. "
- Jarloch[19]


Přestože měl Vladislav mnohem silnější armádu, v noci před bitvou po poradě s biskupem Danielem a velmoži se sešel tajně s bratrem a" ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se s bratrem svým v ten způsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou, a aby, majíce oba jednu mysl, měli též i jedno knížetství, což až podnes mezi nimi nedotknuto trvá. "
- Jarloch[20]


Po čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn, kdy takřka neminul rok bez bratrovražedných bojů, nastaly konečně českým zemím klidnější časy. Součástí dohody mezi Přemyslem a Vladislavem pravděpodobně byl i slib, že se Přemysl nebude mstít těm, kteří ho opakovaně v předchozích letech zradili, což sice asi zklamalo jeho věrné, kteří s ním vytrvali ve vyhnanství, ale získalo mu důvěru rozhodující části předáků.[21]

[editovat]
Podruhé na trůně (1197-1230)

[editovat]
Na cestě za královskou korunou

Zklidnění domácích poměrů umožnilo Přemyslovi (na rozdíl od jeho předchůdců) rozvinout čilou zahraniční aktivitu, která vedla k upevnění mezinárodních pozic českého státu. V počínajícím boji o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy stál na straně Filipa Švábského. Jako jeho spojenec vytáhl k Rýnu proti Otovi IV. Brunšvickému a v očekávání Přemyslovy vojenské pomoci ho Filip v září (či v říjnu) 1198 nechal korunovat za českého krále. Při té příležitosti vystavil Přemyslovi privilegium, které se sice nedochovalo, ale jeho ozvuky můžeme nacházet v pozdější Zlaté bule sicilské. Království měli Přemysl i jeho nástupci užívat dědičně a v říši měl být uznán za krále ten, koho v Čechách zvolí. Český král měl také svým biskupům udělovat investituru.[22][23]

Přemysl v téže době rozřešil situaci na Moravě, kde se první obětí nové situace stal Spytihněv, kterého nechal (snad v roce 1198) oslepit a Spytihněv ještě téhož roku zemřel. Snad také v roce 1198 (5. června) zemřel i Spytihněvův bratr Svatopluk.[24]V rychlém sledu v letech 1200-1201 (za neznámých okolností) brzy po sobě zemřeli i oba olomoučtí údělníci Vladimír a Břetislav. Břetislavův syn Sifrid se pak (snad pod Přemyslovým nátlakem) vzdal světské kriéry a zvolil si církevní dráhu.[25] Bývalý znojemský a brněnský uděl pak převzal markrabí Vladislav Jindřich, Olomoucko si však prozatím Přemysl ponechal ve své přímé správě.

[editovat]
Rozvod s Adlétou

Po přibližně dvacetiletém manželství s Adlétou jí Přemysl asi roku 1198 zapudil. Jako formální důvod k rozvodu posloužil Přemyslovi čtvrtý stupeň příbuzenství. Nevíme jaké důvody Přemysla k tomuto kroku vedly. Podle některých historiků (Novotný, Žemlička) to byla Přemyslova nespoutaná smyslnost,[26][27] podle jiných (Vaníček) pak prestiž, potvrzení královských ambicí a snaha o založení nové královské rodiny.[28]

Přestože nahlédnout skutečné důvody, které Přemysla k rozvodu vedly, se nám už asi nepodaří, zůstává otázkou, zda by Přemysl poté, co sotva dosáhl svého cíle, riskoval, že vše těžce získané znovu ztratí. Novou Přemyslovou manželkou se roku 1199 stala Konstancie, sestra uherského krále Emericha. I po nové svatbě spor neutichl, protože Adléta požádala papeže Inocence III. o ochranu svého manželství a zajištění nástupnických práv svého (a Přemyslova) syna Vratislava. Spolu se svými dětmi odešla Adléta ke svému bratru mišeňskému markraběti Dětřichovi a ve Wettinech získal Přemysl nesmiřitelné nepřátele.[29]

Adléta se ještě nakrátko vrátila k Přemyslovi v letech 1204-1205, ale jednalo se jen o vynucené politické rozhodnutí a Přemysl se při nejbližší příležitosti vrátil ke Konstancii. Spor nakonec vyřešila až Adlétina smrt v roce 1211 a Vratislav se nástupnictví na českém trůnu nikdy nedočkal.

[editovat]
Boje o říšský trůn

Do bojů o říšský trůn hodlal významným způsobem zasáhnout papež Inocenc III. V březnu 1201 papež prohlásil Otu IV. za jediného římského krále, vyzval Přemysla, aby přešel na jeho stranu a sliboval legitimní udělení královské koruny, protože Filip byl zvolen bez souhlasu papeže. V letech 1201-1202 se do té doby jednotná fronta Filipových spojenců začala pomalu rozpadat. Také Přemysl tehdy zahájil proslulou sérii změn svého stranictví. Obdobně se však tehdy chovala naprostá většina říšských knížat.[30]

Na Přemyslovo odpadnutí reagoval Filip tím, že asi v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi, který byl tehdy s Přemyslem v blíže neznámem sporu. Přemysl měl rozhodující vliv na na Filipově porážce v Durynsku v květnu 1203. Během následných vojenských akcí byl Přemysl 24. srpna 1203 podruhé korunován papežským legátem Guidem z Praeneste.[31] Zároveň mu Ota potvrdil všechny dříve Filipem Švábským udělené výsady. V dubnu roku 1204 pak Přemyslův královský titul uznal i papež Inocenc. Příznivou situaci se Přemysl pokusil využít k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Jeho žádost papeži bohužel nebyla vyslyšena. Jen slabou útěchou mohla být Přemyslovi kanonizace zakladatele sázavského kláštera Prokopa, o kterou se Přemysl rovněž zasazoval.[32]

V druhé polovině roku 1204 se však po nové vojenské ofenzivě Filipa Švábského pracně budovaná welfská koalice rozpadla a již na podzim spatřujeme Přemysla v řadách Filipových spojenců. Dne 6. ledna 1205 byl Filip Švábský znovu zvolen, pomazán a korunován říšským králem. Stalo se tak na správném místě (v Cáchách) a korunovaci provedl správný arcibiskup (kolínský Adolf). Tím padly poslední formální a procedurální námitky proti Filipově volbě.[33] Filip získaval převahu a v létě 1208 svolal výpravu, která měla definitivně zlikvidovat welfský odpor. Ještě předtím, v prosinci 1207, Filip slavnostně vyhlásil zásnuby své dcery Kunhuty s tehdy dvouletým Přemyslovým synem Václavem. Vše se změnilo 21. června 1208, kdy se stalo něco u Němců dosud neslýchaného a bavorský falckrabí Ota z Wittelsbachu zavraždil Filipa Švábského. Filipovu vraždu pomstil Jindřich z Kalden, který našel a zabil Otu z Wittelsbachu v březnu 1209 nedaleko Řezna.[34]

Smrtí Filipa Švábského však byly zničeny Přemyslovy plány, které budoucnost spojily s Filipem a s návratem k Welfům už nepočítaly. V říjnu 1209 byl Ota IV. korunován římským císařem a jeho postoj k Přemyslovi zůstával nadále chladný. Obnovováním říšské správy v Itálii však zaskočil papeže Inocence, který jej 18. listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval říšská knížata k volbě nového krále.[35]

[editovat]
Zlatá bula sicilská

Zlatá bula sicilská.
Podrobnější informace naleznete v článku Zlatá bula sicilská.

Na jaře 1211 začíná vznikat "společenství" nepřátel císaře Oty IV. V samém jádru tohoto společenství stál Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup a durynský lantkrabě. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni uvedení zvolili v září téhož roku za říšského krále Fridricha II. Štaufského, který se tak stal Otovým vzdorokrálem.

26. září 1212 udělil Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. v Basileji celkem tři listiny, nejdůležitější z nich byla Zlatá bula sicilská, která zajišťovala jak dědičná práva Přemyslovců na český trůn, tak i nezasahování říšského císaře a celé říše do volby budoucích českých panovníků. České země sice byly lénem říše, ale vliv říšského panovníka na ně byl díky Zlaté bule sicilské prakticky nulový. Posledním velkým privilegiem Zlaté buly bylo privilegium účasti českého krále na volbě německého krále.

Pečeť použitá u listiny nebyla říšská, ale sicilská, protože Fridrich II. v té době říšskou pečeť ještě neměl. Na lícní straně je přesto latinsky psáno: Fridrich, z Boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel říše, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.

České království zůstalo součástí říše, ale na jejích vládcích bylo prakticky nezávislé. Císař nesměl zasahovat do volby krále, pouze ji formálně potvrzoval a uděloval doma zvolenému panovníkovi české země v léno. Čeští králové se postupně stali členy sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili římského panovníka.

Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě jeho volby. Celý jeho plán spočíval v tom, že na shromáždění české šlechty v černu 1216 v Praze někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla Vladislav. Úloha Přemysla měla být v tom, že měl s tímto záměrem souhlasit a mělo to vypadat tak, že o tom nevěděl dopředu, aby to nepopudilo šlechtu, která jako jediná může volit českého krále. Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo).

[editovat]
Spor s pražským biskupem

Po smrti biskupa Daniela v roce 1214 se novým pražským biskupem stal Ondřej. Před tím Ondřej zastával četné církevní funkce a od roku 1207 působil jak probošt kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. S touto funkcí byl v této době spjat i úřad králova kancléře. Do té doby bezproblémový vztah mezi Přemyslem a Ondřejem ovlivnila Ondřejová účast na 4. lateránském koncilu v roce 1215. Především myšlenky o církvi jako svébytném tělese vzal za své a rozhodl se je prosadit v Čechách v praxi. Protože Ondřejovy představy narazily na odpor krále, koncem roku 1216 narychlo opustil Čechy, odebral se do Říma a vyhlásil nad pražskou diecézí interdikt. Následně obvinil Přemysla a českou šlechtu z omezování práv a svobod církve. Spor poukázal na složité spolužití panovníka a církve, kdy (na rozdíl od říšských biskupství) bylo pražské i olomoucké biskupství mnohem více závislé na Přemyslovcích a pražský biskup plnil spíše funkci osobního panovníkova kaplana.[36]

Pečeť Přemysla Otakara I. z roku 1223.

Pražský biskup Ondřej si stěžoval především na nedostatečné odvádění desátků, že kněze ke kostelům jmenují laikové bez souhlasu biskupa, na souzení duchovních osob světskými soudy apod. Přemysl přes počáteční jednoznačné odmítnutí biskupových obvinění, posléze některé přehmaty uznal a sliboval jejich nápravu. Přestože navenek se papežská kurie stavěla do role zprostředkovatele, vcelku pochopitelně ve sporu stranila Ondřejovi.[37]

Zatímco ve sporu s pražským biskupem měl Přemysl na své straně především představitele české šlechty, na jeho straně ale stáli i někteří církevní představitelé (pražský děkan Arnold, litoměřický probošt Benedikt, olomoucký biskup Robert), Ondřej pomalu ztrácel i podporu kléru své diecéze.[38]

Spor byl nakonec vyřešen kompromisem, který byl vyhlášen na Šacké hoře někde na moravsko-rakouském pomezí za účasti krále, biskupa, papežského legáta Řehoře de Crescencio a mnoha prelátů z Čech i Moravy. Zde vyhlášený kompromis uspokojil jak Přemysla, tak papeže Honoria. Jediným nespokojeným tak zůstával biskup Ondřej, který se nevrátil do své diecéze a s vysvětlením, že je vČechách ohrožen jeho život, odešel zpět do Itálie. Definitivní tečku za sporem znamenalo tzv. Velké privilegium české církve vydané Přemyslem v Praze 10. března 1222, které znamenalo omezení pravomocí panovníka a šlechty vůči jimi zakládaným církevním institucím.[39]

[editovat]
Poslední léta života

V srpnu 1222 zemřel králův bratr, markrabě moravský Vladislav Jindřich. Přemysl Otakar I. tak ztratil nejen bratra, kterého ctil ze všech nejvíce, ale i velikého spojence. Během jejich společné vlády (od roku 1197 až po Vladislavovu smrt), kdy Přemysl Otakar I. vládl v Čechách (a kdyby chtěl, mohl i v bratrově údělu, čehož několikrát využil) a Vladislav coby markrabě zase na Moravě, není ani jedna zmínka o jakémkoli sporu mezi nimi. Z knížectví kdesi na okraji civilizované Evropy učinili království, které se v podstatě vymanilo z vlivu a závislosti na Svaté říši římské.

Náhrobek Přemysla Otakara I. od Petra Parléře

Po smrti bezdětného bratra Přemysl Otakar převzal Moravu, zvýšil počet svých inspekčních cest a příležitostně s sebou vzal i prince, především následníka Václava. V králově nepřítomnosti byla vláda na Moravě svěřena olomouckému biskupovi Robertovi.

V červenci 1224 ustanovil král markrabětem moravským svého syna Vladislava. Ten však za tři léta zemřel a na jeho místo s určitým časovým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem usedl nejmladší syn Přemysl.

V posledních letech života král podnikl dva větší výpady do Rakouska, a sice ten první v létě roku 1226, které se Rakousku podařilo snadno odrazit, a druhý následoval v létě 1230, těsně před Přemyslovou smrtí. Druhý vpád byl již úspěšnější, české, tedy především moravské jednotky se v Rakousku zdržely několik týdnů.

V roce 1228 nechal Přemysl Otakar nejstaršího syna Václava I. korunovat českým králem, s čímž souhlasil i císař Fridrich II. Štaufský. Byl to jeden z posledních Přemyslových státnických skutků." Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl byl podruhé na trůn vlasti své, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničných, trhané na různo fakciemi rozličnými, blízké oupadku konečného a sotva sebou vládnoucí, a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné, a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu "
- František Palacký[40]


Přemysl Otakar I. je pohřben na Pražském hradě, původně v bazilice sv. Víta, dnes v opukové tumbě z dílny Petra Parléře v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále. Dožil se pravděpodobně nejvyššího věku ze všech přemyslovských panovníků.

[editovat]
Potomci

S první manželkou Adlétou Míšeňskou (1160?-1211), se kterou se oženil v roce 1178, měl Přemysl I. čtyři děti:
Vratislav (před 1181 - po 1225)
Markéta/Dagmar Dánská (1186?-1213), královna dánská
∞ 1205 Valdemar II. Vítězný (Dánský)
Božislava
Hedvika

Se druhou manželkou (1199) Konstancií Uherskou (1181 - 1240) měl Přemysl osm nebo devět dětí:
Vratislav (1200 - 1201?)
Judita Přemyslovna († 1230), korutanská vévodkyně
∞ 1213 Bernard II. Sponheimský (Korutanský)
Anna Lehnická (1204-1265), polská kněžna
∞ Jindřich II. Pobožný
Václav I. (1205-1253), český král
∞ 1224 Kunhuta Štaufská
Vladislav (1207-1227), markrabě moravský
Přemysl (1209-1239), markrabě moravský
∞ Markéta z Meranu
Anežka
Vilemína Česká (1210-1281)?
Svatá Anežka Česká (1211-1282)

[editovat]
GenealogieVladislav I.
zm. 12. dubna 1125 Richenza z Bergu
nar. asi 1095
zm. 27. září 1125 Ludvík I. Durynský
zm. 12. ledna 1140 Hedvika z Gudensbergu


Vladislav II.
nar. asi 1110
zm. 18. ledna 1174 Judita Durynská
nar. asi 1135
zm. 9. září po 1174



1.
Adléta Míšeňská
nar. po 1160
zm. 2. února 1211
OO 1178 Přemysl Otakar I.
nar. asi 1155
zm. 15. prosince 1230 2
Konstancie Uherská
nar. 1181
zm. 6. prosince 1240
OO 1199

1 1 1 1
Vratislav
nar. před 1181
zm. po 1225
Dagmar Dánská
nar. asi 1186
zm. 1213
Božislava Hedvika
2 2 2 2 2
Vratislav
nar. 1200
zm. asi 1201
Judita Přemyslovna
zm. 1230
Anna Lehnická
nar. 1204?
zm. 1265
Anežka Václav I.
nar. 1205
zm. 1253

2 2 2 2
Vladislav
nar. 1207
zm. asi 1227
Přemysl
nar. 1209
zm. 1239
Vilemína Česká?
nar. 1210
zm. 1281
Anežka Česká
nar. 1211
zm. 1282



[editovat]
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara I.

Čechy
Hradec Králové, 1225
Litoměřice, 1228-1230

Morava
Uničov, 1213
Bruntál, snad 1223
Opava, před 1224
Znojmo, snad 1226
Jemnice, asi už 1227
Hodonín, asi už 1228

[editovat]
Odkazy

[editovat]
Literatura
BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I.. Praha : Jan Laichter, 1913. 1214 s.
TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef; SOMMER, Petr, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197-1250. Praha : Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2.
WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha : Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3.
WIHODA, Martin. Vladislav Jindřich. Brno : Matice moravská, 2007. 412 s. ISBN 978-80-86488-00-4.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5.
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034-1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.

[editovat]
Reference
↑ Codex Diplomaticus et Epistolaris Regni Bohemiae. Příprava vydání Gustav Friedrich. Svazek I. Praha : [s.n.], 1904-1907. s. 257-260, č. 291. (latinsky)
↑ WIHODA, Martin. Přemyslovská expanze v Horním Slezsku a vznik Holasické provincie. In Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 1997. ISBN 80-85879-89-1. S. 34-43.
↑ Fontes Rerum Bohemicarum. Příprava vydání Josef Emler; překlad Václav Vladivoj Tomek. Svazek II. Praha : Museum Království českého, 1874. Dále jen Letopis Jarlocha. Kapitola Letopis Jarlocha, opata kláštera milevského, s. 481. (latinsky)
↑ KEJŘ, Jiří. O tzv. bezprostřední podřízenosti Moravy říši. Sborník archivních prací, 1978, roč. 28, s. 233-285. ISSN 0036-5246.
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034-1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. s. 318.
↑ Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. s. 163.
↑ BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. Dále jen Velké dějiny I.. ISBN 80-7185-265-1. s. 653-654.
↑ Letopis Jarlocha, s. 506-507
↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I.. Praha : Jan Laichter, 1913. 1214 s. s. 1080-1081.
↑ Velké dějiny, s. 655
↑ Letopis Jarlocha, s. 508
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. [Dále jen Přemysl Otakar]. ISBN 80-205-0099-5. s. 52-53.
↑ Letopis Jarlocha, s. 509
↑ Letopis Jarlocha, s. 509
↑ Přemysl Otakar, s. 62 Otázkou zůstává, zda Přemysl v této době byl schopen vůbec tak velkou sumu zaplatit.
↑ Letopis Jarlocha, s. 510
↑ Přemysl Otakar, s. 64
↑ Letopis Jarlocha, s. 512-513
↑ Letopis Jarlocha, s. 514
↑ Letopis Jarlocha, s. 514-515
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. s. 91.
↑ Počátky Čech královských, s. 91-92
↑ Mírně odlišně VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197-1250. Praha : Paseka, 2000. 582 s. Dále jen Velké dějiny II.. ISBN 80-7185-273-2. s. 85-86.
↑ WIHODA, Martin. Vladislav Jindřich. Brno : Matice moravská, 2007. 412 s. Dále jen Vladislav Jindřich. ISBN 978-80-86488-00-4. s. 91-97.
↑ WIHODA, Martin. Patnáct minut slávy olomouckého kanovníka Sifrida. In Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha : Scriptorium, 2002. ISBN 80-86197-26-3. S. 193-203.
↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. (1197-1253). Praha : Jan Laichter, 1928. 1085 s. Dále jen České dějiny I./III.. s. 241.
↑ Počátky Čech královských, s. 94-95
↑ Velké dějiny II., s. 88-92
↑ Přemysl Otakar, s. 93
↑ Počátky Čech královských, s. 95-96
↑ Přemysl Otakar, s. 95-96
↑ Přemysl Otakar, s. 96-97
↑ Filipova korunovace v roce 1198 se konala v Mohuči (místo v Cáchách) a provedl ji (sice) pravou korunou, ale nesprávný (burgundský) arcibiskup.
↑ Vladislav Jindřich, s. 131-133
↑ Vladislav Jindřich, s. 134-135
↑ Přemysl Otakar, s. 215-218
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Spor Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem. Československý časopis historický, 1981, roč. 29, s. 704-730.
↑ Počátky Čech královských, s. 123-125
↑ Přemysl Otakar, s. 232-236
↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I.. Praha : Nakladatel B. Kočí, 1921. s. 138.


knihtisk

8. června 2009 v 19:32 | J.Flam
Knihtisk

Tisk v 16. století

Knihtisk je způsob mechanického rozmnožování textu nebo obrazu vytvářející identické kopie tiskem z výšky. Počátky jeho masového používání k tisku knih spadají na přelom let 1447/1448 a jsou spojeny s osobou Johanna Gutenberga. Vynález spočíval ve zdokonalení procesu sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter. Po polovině 15. století se knihtisk rychle rozšířil po Evropě a následně do celého světa.Obsah [skrýt]
1 Historie vzniku
2 Princip knihtisku vynalezeného Gutenbergem
3 Význam knihtisku
4 Rozšíření knihtisku
5 Rozvoj tiskařských technik v 19. a 20. století
6 Literatura
7 Viz též
8 Externí odkazy


[editovat]
Historie vzniku

Ve 14. a 15. století se v Evropě rozšířila technologie deskotisku neboli blokového tisku. Forma byla vyryta do jednolité, zpravidla dřevěné desky. Tato metoda byla však kvůli jednorázovému využití drahých štočků velmi finančně nákladná.

Johannes Gutenberg nebyl jediným, kdo se zabýval myšlenkou tisku ze sazby skládané z oddělených písmen. Většinou se ale pro jejich výrobu používalo dřevo, odolnost materiálu tedy nebyla velká. Johannes Gutenberg byl vyučen ve zpracování kovů a zlatnictví. Snad se tedy inspiroval u těchto řemeslníků, kteří se zabývali i výrobou kovových pečetních typářů a začal písmena odlévat z kovu.

[editovat]
Princip knihtisku vynalezeného Gutenbergem

Tiskové písmeno - ligatura písmen ſ a i.

Nejdůležitější z Gutenbergových inovací byl vynález písmolijectví. Umožňoval sériovou výrobu tvarově shodných tiskařských liter. Písmorytec nejprve vyryl negativní obraz písmene - patrici, která byla následně použita jako razidlo. Otiskem v měkčím kovu vznikla forma - matrice. Matrice se vložila do licího strojku, který byl naplněn roztavenou slitinou cínu, olova a antimonu. Odlité litery byly zrcadlovým obrazem písmena. Základna sloužila nejen jako podložka pro písmeno, ale svými rozměry určovala i rozestupy mezi písmeny v řádku. Stejná písmová výška umožňovala zařazení různých písmen do jednotné sazby. Každá tisková strana byla sestavována do dřevěné sazebnice, která určovala přesné řádkování i místa pro mezery a ilustrace. Na matrici s vysázenými slovy se nanesla koženými tampony tiskařská čerň, Gutenbergem nově vyráběná na bázi fermeže. Pomocí upraveného lisu na víno byly pak jednotlivé stránky tištěny. Gutenbergem vynalezený postup se používal bez výrazných změn až do počátku 18. století.

Johannes Gutenberg svůj vynález učinil nezávisle na znalostech rozšířených zejména v Japonsku, Korei a Číně, kde byla první kniha z pohyblivých liter vytištěna již v 11. století. [1] [2]

[editovat]
Význam knihtisku

Hlavní význam knihtisku spočívá v rozšíření psané kultury mezi širší vrstvy obyvatelstva. Knihy vydané v mnoha tištěných exemplářích lépe odolaly hrozbě úplného zániku než unikátní rukopisy.

Vytváření identických kopií mělo i velký normotvorný význam. Díky knihtisku například došlo ke sjednocení liturgických textů, zásadní roli hrál knihtisk i při utváření závazných jazykových pravidel. Překlady Bible Martina Luthera nebo Kralických se staly základem spisovného německého a českého jazyka. V 1. polovině 16. století se knihtisk stal zásadním médiém, které ovlivnilo rozmach reformačního hnutí.

Nakladatelsko-autorské vazby vytvářené kolem tiskařských dílen významně působily při utváření individuálně chápaného moderního autorství. Množství tiskáren způsobilo také pokles ceny knih a obnovení knižního trhu.

[editovat]
Rozšíření knihtisku

Určení přesného data vzniku u nejstarších prvotisků bývá velice obtížné. Nakladatelské údaje u knih totiž zpočátku nebyly pravidlem, mnohdy se zachoval pouhý zlomek díla. Proto se na rozšiřování knihtisku usuzuje srovnávací studiem tiskového písma, filigránů, obsahovou a jazykovou analýzou textu nebo na základě archivních pramenů.

Zpočátku byl vynález výrobním tajemstvím dílny vynálezce knihtisku Johanna Gutenberga. Poté co Gutenberg prohrál soudní spor s Johannem Fustem a byla mu v exekuci zabavena dílna, rozešla se část jeho učňů do světa. V letech 1458/9 se usadili v Bamberku, v roce 1460 ve Štrasburku. Z Německa se potom knihtisk rozšířil do Rakouska (1461?), Itálie (1465), Francie (1470), Švýcarska (1468?), Španělska (1472), Maďarska (1473), Polska (1473), Dánska (1482), na Moravu (1486). Do Čech se v polovině 70. let 15. století rozšířil knihtisk pravděpodobně přímo z Bamberku. Před rokem 1500 se dále tisklo na území Švědska, Chorvatska, Černé Hory, ale i v Africe.

Roku 1500 existovalo už 1100 dílen ve více než 250 městech, převážně v Itálii (80), Německu (50), Francii (40) a Španělsku (30). Šíření knihtisku záviselo na ekonomické vyspělosti jednotlivých lokalit, dostupnosti surovin a existenci movitých objednavatelů (panovnické dvory, univerzity, kapituly).

V 16. století byl knihtisk zaveden v Rumunsku, Řecku, Bosně, Litvě, Islandu, Srbsku, Rusku, ze Španělska a Portugalska se knihtisk rozšířil do Jižní a Střední Ameriky, do Číny, Indie a Japonska. Židé začali tisnout hebrejskými typy ve Španělsku, Řecku a Turecku, na sever od Alp potom poprvé v Praze.

V 17. století se knihtisk rozšířil například do Severní Ameriky, Finska nebo Norska. Bulharsko či Austrálie datují první tištěné knihy až do 19. století.

[editovat]



Karel IV.

8. června 2009 v 19:30 | J.Flam
Karel IV.
Tento článek pojednává o českém králi a římském císaři. Další významy jsou uvedeny v článku Karel IV. (rozcestník).Karel IV.
Římský císař, český, lombardský a arelatský král, hrabě lucemburský,markrabě moravský

Karel IV. na malbě Jana Vilímka
Doba vlády 1346-1378
Korunovace Římským králem 26. listopadu 1346, českým králem 2. září 1347
Úplné jméno Václav, Karel
Narození 14. května 1316
Praha
Úmrtí 29. listopadu 1378 (62 let)
Praha
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce Ludvík IV. Bavor v říši
Jan Lucemburský jako český král
Následník Václav IV.
Manželky I. Blanka z Valois (1323-48), narození 1316, úmrtí 1348
II. Anna Falcká (1349-53), narození 1329, úmrtí 1353
III. Anna Svídnická (1353-62), narození 1339, úmrtí 1362
IV. Alžběta Pomořanská (1363-78), narození 1347, úmrtí 1393
Potomci Markéta *1335, †1349; Kateřina *1342, †1379; Václav *1350, †1351; Eliška *1358, †1373; Václav IV *1361, †1419; Anna *1366, †1394; Zikmund *1368, †1437; Jan Zhořelecký *1370, †1396; Markéta *1373, †1410
Rod Lucemburský
Dynastie Lucemburkové
Otec Jan Lucemburský *1296, †1346
Matka Eliška Přemyslovna*1292, †1330


Karel IV. (14. května 1316 Praha - 29. listopadu 1378 Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. - 1346-1378), lombardský král (1355), římský král (1346-1355) a císař (1355-1378), arelatský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 - 1353) z dynastie Lucemburků.

Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského." ...přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel sní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. "
- Karel IV.[1]


Vzdělání se Karlovi dostalo na francouzském dvoře, kde byl také oženěn s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois. Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli.

Na francouzském dvoře

Roztržky mezi jeho rodiči vedly nejprve k tomu, že Jan syna nejprve odtrhl od matky a pak jej dokonce nechal internovat na hrad Loket a později na Křivoklát. Malý Václav byl nakonec poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francouzského krále Karla IV. (1322-1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois.

V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.). V letech 1330-1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331-1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii.

[editovat]
Korunovace v Bonnu

Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Od roku 1334 byl moravským markrabětem. Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi - i proto papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

[editovat]
Český král

Českým králem se Karel stal po smrti svého otce v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 a korunován byl společně s Blankou arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 2. září 1347. K této příležitosti dal Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se podílel na formulování korunovačního řádu. Jako český panovník Karel téměř ve všem navazoval na přemyslovskou tradici a po desetiletích rozbrojů uklidnil rivalitu mezi králem a šlechtou. České země vnímal jako nejstabilnější součást říše.

Dne 26. března 1348 bylo zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu - první generální sněm. Pod vedením Karla IV. 7. dubna 1348 přijal mnoho zásadních rozhodnutí. Byla potvrzena privilegia Českého království, jako "zvlášť vznešeného článku Říše římské", v originále ipsum regnum Boemie Romani regni membrum fore nobilius. Poprvé byl užit pojem "země Koruny české", čímž bylo odstraněno staré pojetí jako osobního majetku panovníka a přílišná personalisace v jeho osobě. Napříště měla především země krále, nikoliv pouze král zemi.

K zemím Koruny náleželo Království české, Markrabství moravské, Biskupství olomoucké, Vévodství opavské, slezská knížectví (tehdy ještě bez Javorska a Svídnicka, které se Karlu podařilo získat až později) a Horní Lužice; od roku 1368 Dolní Lužice a 1373 Braniborsko (to však nemohlo být, jakožto země s kurfiřtským hlasem, přímo inkorporováno, nýbrž pouze spojeno s Korunou personální unií).

[editovat]
Zakladatelská činnost

Karel IV. pokládá základní kámen mostu, zvaného dnes Karlův

Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve (papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna.

České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (8. března 1348) a byl postaven i nový pražský most. Karel IV. založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.

Roku 1348 bylo z iniciativy Karla IV. založeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového Města pražského dnešní Karlovo náměstí (Dobytčí), za osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno dnešní Václavské náměstí (Koňský trh).

[editovat]
Bujnost mladého krále

Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální "těžký rytíř". Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj.

V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti.

Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne s koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen s koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si vykloubil a zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží. Poranění se časem vyhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.

[editovat]
Karel IV. a Židé

Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů...brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.

16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů.[2]

[editovat]
Karel IV. jako císař

Karlova miniatura jako římského císaře a českého krále (Gelnhausenův kodex)

Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské - první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.

V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do roku 1806.

[editovat]
Braniborská expanze a cesta do Francie

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabě Ota Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání Braniborska pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda.

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn).

[editovat]
Rok 1378

Busta Karla IV. v chrámu sv. Víta

Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu nejspíše z koně či ze schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho 29. listopadu 1378 císař zemřel na zápal plic.

Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský - za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi.

V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumal docent Emanuel Vlček a Jiří Ramba.

[editovat]
Literární činnost

Karel IV., který udržoval kontakty s básníkem Petrarcou, byl mj. i literárně činný, všechna díla psal v latině, přeložena do češtiny byla ještě za jeho života.
Vita Caroli - Život Karlův, vlastní životopis. Má dva díly - první obsahuje rady nástupcům a životopis do roku 1340, druhý díl je z let 1344-1346, nezachoval se, je složen podle zápisků Karla IV. Celý je napsán v plural majesticus (my jsme šli a my jsme udělali)
Legenda o svatém Václavu - Sv. Václav byl Karlův nejoblíbenější český světec.
Výklady a naučení duchovní

Dále ještě napsal několik právnických a teologických spisů.
Maiestas Carolina - Karlův majestát, zákoník, který ubíral moci šlechtě. Kvůli veliké nelibosti však nikdy nebyl ujat v platnost.

[editovat]
Potomci

1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), ta však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

Karel IV. na radnici v Kolíně nad Rýnem.


1. manželka Blanka z Valois:
Markéta Lucemburská (1335-1349)
∞ 1342 Ludvík I. Veliký
Kateřina Lucemburská (1342-1395), rakouská vévodkyně a braniborská markraběnka
∞ 1353 Rudolf IV. Habsburský
∞ 1366 Ota V. Bavorský


2. manželka Anna Falcká:
Václav (1350-1351)


3. manželka Anna Svídnická:
Alžběta Lucemburská
∞ 1366 Albrecht III. Habsburský
Václav IV. (1361-1419), český a římský král
∞ 1370 Johanna Bavorská
∞ 1389 Žofie Bavorská
chlapec bez jména (*/+11.7. 1362), zemřel hned po narození společně s matkou Annou Svídnickou


4. manželka Alžběta Pomořanská:
Anna Lucemburská (1366-1394), anglická královna
∞ 1383 Richard II. Plantagenet
Zikmund Lucemburský (1368-1437), uherský a český král a římský císař
∞ 1385 Marie Uherská
∞ 1408 Barbora Cejlská
Jan Zhořelecký (1370-1396), braniborský markrabě a vévoda zhořelecký
∞ 1388 Kateřina Meklenburská
Karel (1372-1373)
Markéta "Mladší" Lucemburská (1373-1410)
∞ Jan III. Hohenzollern
Jindřich (1377-1378)


Z neznámé souložnice:
Vilém, levoboček, doložený z jediné listiny r. 1377

[editovat]
GenealogieJindřich VII. Lucemburský
nar. 12.7. 1275/1276
zm. 24.8. 1313 Markéta Brabantská
nar. 4. října 1276
zm. 14. prosince 1311 Václav II.
nar. 27. září 1271
zm. 21. červen 1305 Guta Habsburská
nar. 13.3. 1271
zm. 18.6. 1297


Jan Lucemburský
nar. 10. srpna 1296
zm. 26. srpna 1346 Eliška Přemyslovna
nar. 20. ledna 1292
zm. 28. září 1330





1
Blanka z Valois
nar. 1316
zm. 1. srpna 1348
OO 15. května 1323 2
Anna Falcká
nar. 26. září 1329
zm. 2. února 1353
OO březen 1349 Karel IV.
nar. 14. května 1316
zm. 29. listopadu 1378 3
Anna Svídnická
nar. 1339
zm. 11. července 1362
OO 27. květen 1353 4
Alžběta Pomořanská
nar. 1346/1347
zm. 14. února 1393
OO 21. května 1363

1 1 2 3 3 4
Markéta Lucemburská
nar. 1335
zm. 1349
Kateřina Lucemburská
nar. 1342
zm. 1395 Václav
nar. 1350
zm. 1351 Alžběta Lucemburská
nar. 1358
zm. 1373 Václav IV.
nar. 1361
zm. 1419 Anna Lucemburská
nar. 1366
zm. 1394
4 4 4 4 4
Zikmund Lucemburský
nar. 1368
zm. 1437 Jan Zhořelecký
nar. 1370
zm. 1396 Karel
nar 1372
zm. 1373 Markéta "Mladší" Lucemburská
nar. 1373
zm. 1410 Jindřich
nar. 1377
zm. 1378


[editovat]
Dvůr Karla IV.

Bušek z Velhartic (komoří markraběte 1333-1337)
Pešl Velfovic panoše ze Středokluk (císařský komoří 1355-1362)
Havel ze Strahova (císařův osobní lékař a astrolog)

Kancléři: Jan ze Středy (1354-74), Mikuláš z Riesenburka, Albert ze Šternberka, Těma z Koldic, Lamprecht z Brunnu.

Kronikáři: František Pražský, Beneš Krabice z Weitmile.

[editovat]
Zajímavosti

V roce 2005 uspořádala Česká televize anketu Největší Čech, kdy se v sérii televizních pořadů volila "největší osobnost naší historie i současnosti" . Vyhrál Karel IV.

[editovat]
Literatura

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Karel IV. Související články obsahuje
Portál Středověk

BARTLOVÁ, Milena; BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.
BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7.
HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.
KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378) I. díl (1355-1364). Praha : Karolinum, 1993. 252 s. ISBN 80-7066-695-1.
KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378) II. díl (1364-1378). Praha : Karolinum, 1993. 292 s. ISBN 80-7066-760-5.
KAVKA, František. Karel IV. Historie života velkého vladaře. Praha : Mladá fronta, 1998. 361 s. ISBN 80-204-0753-7.
KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 189 s. ISBN 80-7185-493-X.
KAVKA, František. 5.4.1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše římské. Praha : Havran, 2002. 117 s. ISBN 80-86515-10-9.
Ottův slovník naučný XIII. Otto, Praha 1898, pp. 1032-1035
RAMBA, Jiří. Slavné české lebky. Praha : Galen, 2005. ISBN 80-7262-325-7.
SEIBT, Ferdinand. Karel IV. Císař v Evropě (1346 - 1378).. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 524 s. ISBN 80-7106-265-0.
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316-1378). Praha : Nakladatelství Svoboda, 1980. 721 s.
Emanuel Vlček: Pádem vzhůru. Úraz Karla IV. ohrožující jeho život; Vesmír 4/1998, strana 218-223.

Jan Hus

8. června 2009 v 19:29 | J.Flam
Jan Hus

Jan Hus na hranici - iluminace Janíčka Zmilelého z Písku v Jenském kodexu
Tento článek pojednává o českém náboženském reformátorovi, kazateli a mysliteli. Další významy jsou uvedeny v článku Jan Hus (rozcestník).

Mistr Jan Hus (asi 1369/1370 Husinec - 6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel; mistr a rektor (1409-1410) pražské univerzity. Je s největší pravděpodobností také autorem reformy pravopisu, která odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej (1411). Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.[1][2] Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.[3][4]

Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).)[zdroj?].

Život

Studoval na pražské univerzitě, kde roku 1393 získal hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako univerzitní profesor (od roku 1400) byl vysvěcen na kněze (roku 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala a od 14. března 1402 v Betlémské kapli. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později rektorem univerzity, kde přál boji Čechů s německým proudem.



[editovat]
Dekret kutnohorský a Pisánský koncil

Národnostní neshody na Karlově univerzitě se stupňovaly. Když se kardinálové obou obediencí (západní církev se nachází v době dvojpapežství) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Arcibiskup Zbyněk, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII. V této situaci se král obrátil na univerzitu a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na univerzitě pomocí tzv. Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409 tak, že nyní český národ měl hlasy tři a ostatní národy hlas jediný. Cizí studenti, podporující Řehoře XII. se pak přesunuli do Lipska, kde založili novou univerzitu.

České země přešly po pisánské volbě pod obedienci Alexandra V. (se souhlasem arcibiskupa). Arcibiskup Zbyněk se snažil v této situaci potlačit pronikání "viklefských bludů", avšak marně, neboť čeští mistři a opravné hnutí se opírali o královu podporu. V této situaci se arcibiskup obrátil na Alexandra V., který zakázal Viklefovy spisy a kázání na soukromých místech (což bylo namířeno i proti Husovu kázání v Betlémské kapli). Arcibiskupovi nepomohlo, že zakázal explicitně kázání v Betlémské kapli, že dal zabavit a spálit Viklefovy spisy, že nad Husovými stoupenci vyhlásil klatbu a pohnul Husa, aby se zodpovídal papeži Alexandru V.

[editovat]
Husův proces u papežské kurie a odvolání ke Kristu

Pomník Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí od Ladislava Šalouna

Sochařská kompozice Mistr Jan Hus, od sochaře Františka Bílka (z roku 1928) Tábor, Husovo náměstí

Jana Husa jako první exkomunikoval arcibiskup Zbyněk Zajíc, v roce 1411 pak i pisánský vzdoropapež Jan XXIII. kvůli jeho nepřímé podpoře papeže v Avignonu. Hus pokračoval v kázání i v Viklefově obhajobě (spis Defensio articulorum Wycleff). Nakonec přesto došlo ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy a 28. září zemřel. Jeho nástupce Albík z Uničova pak již byl zcela ve vleku královského dvora.

Spor se přiostřoval, když Hus vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve viklefovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Jan Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále. Děkan teologické fakulty Štěpán z Pálče pak odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz je šířit.

Na Jana Husa však nyní Jan XXIII. vyhlásil klatbu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali; zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se od papeže Hus odvolal ke Kristu jako "nejvyššímu soudci". Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Hus proto opoustil Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou pána Jana z Ústí. Zde též sepsal své hlavní dílo De ecclesia.

Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustkách, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého a vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím.

20. dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů, 30. dubna zaslal Jan XXIII. litomyšlskému biskupu Janovi výtku ohledně rozšíření Viklefova a Husova učení v Čechách s žádostí o napomenutí pražského arcibiskupa Konráda z Vechty. V téže době arcibiskupovi Konrádovi zaslal seznam Husových bludů v traktátu De ecclesia kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci.

[editovat]
Husův proces na Kostnickém koncilu

[editovat]
Příjezd do Kostnice a počátek procesu

Jan Hus souzen na sněmu Kostnickém r. 1415 (obraz Václava Brožíka)

Koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev "v hlavě i v údech" (in capite et membris) a odstranit současné hereze. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z nejvýznamnějších položek koncilu.

Spolu se svým (zcela nekanonickým) odvoláním ke Kristu, případně ke svolanému koncilu, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla, avšak Kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nemohl - jak to souhlasí i s jeho zněním - zaručit nic víc než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice; církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity, Jan Kardinál z Rejnštejna a písař poselstva, Petr z Mladoňovic.

Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začíná podávat přijímání pod obojí způsobou, kterýžto zvyk Hus schvaluje, avšak sám pod obojí Hus nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že chce Jan Hus uprchnout, proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII., kde zůstal (se svým souhlasem).

Husův protivník Michal de Causis podal proti Husovi první články, v němž jej obvinil z osmi bludů v církvi. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise, o dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.

Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku 12 či 13 mistrů, avšak on se chtěl zodpovídat jedině sněmu; při vyšetřování se nepřiznal k žádnému z Viklefových názorů. Byl proto tázán, proč sepsal komentář k bule Jana XXIII., která Viklefovy názory odsoudila, Hus pak označil za autora komentáře Jana z Jesenice, což pobouřilo Jana z Chlumu, který Husa obvinil, že odstupuje od pravdy a že se bojí smrti. Jan Hus poté onemocněl, jednání bylo přerušeno, avšak u Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující.

Král Zikmund po svém příjezdu do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba, od té doby si na ni on ani průvodci nestěžovali, žádali však veřejné slyšení. [zdroj?]

Ve vězení Hus složil několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Dostával zde i dopisy z Čech a byly mu umožněny návštěvy. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem 20 Husových bludných článků; ty Jan Hus označil za lživé.

[editovat]
Útěk Jana XXIII.

V březnu 1415 se začala otázka vyvíjet velmi dramaticky. 2. března Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní-li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. Z noci z 20. na 21. března však prchal v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu.

6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění a ve značně nechutném procesu 29. května koncil prohlásil, že bude-li papež sesazen, nikdo bez jeho svolení nesmí přistoupit k volbě nového papeže, a nato Jana XXIII. sesadil.

[editovat]
Závěr procesu s Husem

Poslední vyzvání mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)

Nyní mohl proces s Husem pokračovat. Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou církve, či nikoli. Husova pozice byla ztížena tím, že kvůli nedostavení se na soud v předchozím procesu u papežské kurie byl právoplatně označen za tvrdošíjného a heretika, jeho obvinění se týkala víry, a proto neměl ani právo odvolání, ani právo být hájen advokátem.

Prvního slyšení se Husovi dostalo 6. června 1415, pro rozlehlost látky bylo nakonec zapotřebí slyšení tří. Akta koncilu se bohužel nezachovala, a tak jsou dějepisci odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic.

Přesvědčeni o Husově nevině jeho průvodci poskytli koncilu Husovy traktáty De ecclesia, Contra Stanislaum, Contra Palecz a Contra occultum adversarium, to později Hus komentuje jako závažnou chybu, neboť tyto spisy chtěl před koncilem zatajit. Jan Hus během slyšení neměl možnost vyjádřit se k ničemu jinému než k předloženým článkům. Pro Husovu zdlouhavost ve výkladu ztráceli přítomní při slyšení trpělivost.

Podle Mladoňovicových zpráv předsedající koncilu, kardinál Petr z Ailly s Husem jednal poměrně mírně. Přítomní se shodovali na tom, že Husovy předkládané články vyznívaly lépe vytrženy z kontextu než v souvislostech. Hus však po Petrovi z Ailly žádal, aby mu dokázal, že jeho články jsou bludné. To bylo vyloženo jako vzpírání se autoritě koncilu, a proto byla žádost odmítnuta a Jan Hus se měl bludných článků zříci. On však žádal, že chce být poučen o opaku, a pak že odvolá; nakonec odvolat odmítl. Král Zikmund údajně po slyšení kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním nějak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech.

Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá a 18. června předložili mu zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení, Husovo učení bylo zavrženo. Jan Hus se odmítl podrobit autoritě koncilu, odmítl odvolat ani pomocí zjednodušené a poměrně volné formulace "Tyto články jsem nikdy nedržel ani nekázal a kdybych to byl učinil, zle bych to byl učinil, neboť je prohlašují za mylné a přísahám, že je nechci držet ani kázat."

Ještě téhož dne přátelům, kteří se jej ještě snažili přesvědčit, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby se cítil vinný, ale že žádá důkaz z Písem. Sněm tak vyčerpal možnosti, jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem a podle církevních zákonů s ním jednal jako se zatvrzelým kacířem.

[editovat]
Husovo odsouzení

Mistr Jan Hus na hranici v Kostnici 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)

6. července 1415 jednalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky, označené za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.

Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Podle církevního práva měl být degradován. Hus znovu odmítl odvolat. Sněm prohlásil, že s Husem již nemá nic do činění a předal jej světskému rameni s žádostí, aby bylo ušetřeno jeho života.

Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po upálení vhozena do řeky Rýna.

[editovat]
Odezva v Čechách

U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků.

Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co Jeroným kázal v Bavorsku proti koncilu, byl zatčen a dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn, s podezřením, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, "dobrého a svatého muže", zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen i mistr Jeroným Pražský.

Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdcem protestantské reformace.

[editovat]
Dílo

Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem, jasnou kompozicí.
O církvi (latinsky, De ecclesia) - Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o Viklefovo učení, často jej opakuje i v jiných česky psaných spisech.
Proti bule papežské (latinsky) - vystupuje proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostému lidu.
O českém pravopise - (latinsky, Orthographia Bohemica) - Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka, píše o snahách změnit (zjednodušit) jazyk. Měkkost se měla naznačovat tečkou (punctus rotundus), délku měla určovat čárka (virgula) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají Husova diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé. V samotném spisu se tyto pojmy ale neobjevují, s Husovými diakritickými znaménky jsou spojovány omylem.[5]
Dcerka - navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám jak žít v souladu s božím slovem (jedná se o náboženskou výchovu).
Výklad Viery, Desatera a Páteře (česky) - Páteř znamená modlitbu Otče náš (z lat. Pater noster), jedná se o výklad víry, desatera Božích přikázání a Otčenáše. Hus odlišuje "věřit v Boha" a "věřit Bohu" - věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu a jednat podle něho. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Knížky o svatokupectví - kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví považoval, pokud někdo vymáhal poplatky za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), nehledě na chudobu věřících. Je pro odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit.
Postila - (z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech - po slovech evangelia) (česky) Soubor kázání, vznikl po jeho nuceném odchodu z Prahy.
O šesti bludiech - zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem. Je psána ve dvou verzích (latinská byla objevena v roku 1945 na zdech Betlémské kaple).
Dopisy - Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949).

Křížové výpravy

8. června 2009 v 19:26 | J.Flam

Křížové nebo křižácké výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.

[editovat]
Pozadí

Podrobnější informace naleznete v článcích Islámská expanze, Byzantsko-arabské války, Byzantsko-seldžucké války a Bitva u Mantzikertu.

Území ovládané Seldžuky v době smrti sultána Malikšáha (1092)

V polovině 11. století na Blízký východ začaly pronikat ze střední Asie kočovné turecké kmeny,[2] které se daly do služeb bagdádského chalífy a začaly povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Byzantský císař Roman IV. Diogenes se rozhodl s Turky utkat v otevřené bitvě, ale byl v srpnu roku 1071 poražen u Mantzikertu.[3] Turci postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii. Roku 1078 dobyli také Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schizmatem, zrodila se myšlenka na pomoc západních křesťanů.[4]

Byzantský císař Alexios I. toužil získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí evropských žoldnéřů. Snažil se tedy zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a vedl čilou diplomatickou korespondenci s papežem Urbanem II.[5] Papež v době boje o investituru s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. také neměl zájem prohlubovat spory s ortodoxní Byzancí.[6]

Roku 1095 byl Jeruzalém znovu napaden Araby z Egypta,[7] kteří město vydrancovali, muslimy pobili a zbylé křesťanské obyvatelstvo vyhnali.

V západní Evropě 11. století mezitím začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu.[8] Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologického očekávání konce světa a z pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Ve druhé polovině 11. století se iniciativy ujali papežové. Formování ideologie křížových výprav podpořil zvláště papež Řehoř VII.

[editovat]
První křížová výprava

Papež Urban II. na koncilu v Clermontu
iluminace z Livre des Passages d'Outre-mer, kolem roku 1490 (Bibliothèque National)
Podrobnější informace naleznete v článcích Lidová křížová výprava, První křížová výprava a Jeruzalémské království.

V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I.[9] s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími.[5] Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody: jednak probíhal boj o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě.[6] Navíc byl Alexios I. ochoten odstranit rozkol mezi Byzancí a západní církví, vyjde-li mu papež vstříc.[10]

Středověká miniatura znázorňující sv. Jiří, jak obrací muslimské bojovníky na útěk

Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě,[11] přišla okamžitá reakce ze strany chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům,[12] který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000[12] následovníky ze severní Francie. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir.

Výpravy táhly většinou odděleně na východ, přes Svatou říši římskou do Uherska, kde na uhersko-byzantské hranici začaly z nedostatku zásob drancovat široké okolí. 1. srpna 1096 poutníci loupili i na předměstí Konstantinopole.[13] Císař Alexios dal výpravu urychleně přepravit na asijskou pevninu do opevněného tábora. Chabě vyzbrojení poutníci podnikali z tábora loupežné výpravy do okolí. Turci je postupně téměř vyvraždili a tábor vydrancovali. Dva až tři tisíce zachráněných křižáků[14] byzantské námořnictvo evakuovalo zpět do Konstantinopole.[15]

Godefroy z Bouillonu jako vůdce výpravy
Historia rerum in partibus transmarinis gestarum (13. století)

V Evropě se zatím zformovalo několik dalších chudinských výprav, které zavinily brutální pogromy. Porýnští chudí vedení hrabětem Emerichem z Leisingnenu v Mohuči i v dalších městech pobili tisíce Židů.[16] Z Lotrinska se vydala na cestu výprava vedená knězem Gottschalkem a v českých zemích postavil menší skupinu kněz jménem Volkmar,[17] který rozpoutal pogromy také v Praze,[16] navzdory snahám biskupa Kosmy tomu zabránit.[18] Na uherských hranicích byly tyto výpravy rozprášeny vojskem krále Kolomana.

Dobytí Jeruzaléma křižáky ze středověkého rukopisu

Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096-1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku příslibil výpravě podporu.

Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléhání[19] dobyta a křižáci se vydali k východu. V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne Edessu[20] a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehlo Antiochii. Po ročním obléhání se 3. června 1098 křižákům podařilo město obsadit[21] a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát). Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli Jeruzalém,[22] který 15. července 1099 dobyli a drtivou většinu obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů,[23] kteří poté nalezli azyl v Damašku.[24] Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem "ochránce Božího hrobu".[25]

Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové sbory,[26] menší, špatně koordinované skupiny, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, jež zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.

[editovat]
Druhá křížová výprava

Opat Bernard z Clairvaux vyzývá k zahájení druhé křížové výpravy,
(Salles des Croisades, Versailles, 19. století)
Podrobnější informace naleznete v článcích Obléhání Edessy a Druhá křížová výprava.

Na Štědrý den roku 1144 turecký atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores[27] a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy.[28] Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě.[29] Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu německého krále Konráda III. Italské městské státy se od výpravy distancovaly,[30] jihoitalští Normani byli znepřáteleni s papežem i byzantským císařem[28] a angličtí i španělští velmoži byli příliš zaměstnáni svými vlastními válkami a k výpravě se nepřipojili.[28]

Vyobrazení příjezdu křižáků do Konstantinopole

Kníže Raimond z Poitiers vítá v Antiochii krále Ludvíka

Na této křížové výpravě byla daleko menší účast lidových kazatelů, kteří by podněcovali prosté davy. Přesto například mnich Rudolf v Porýní rozdmýchával protižidovské nálady. Proti tomu zasáhl osobně Bernard z Clairvaux.[31] Koncem května vytáhla z Řezna Konrádova výprava čítající asi 20 000 vojáků[32] z německých zemí, Lotrinska i Čech. V červnu vyrazilo z Met na pochod i menší francouzské vojsko.[33] Z Anglie vyplula třetí skupina křižáků na jaře 1147. Byli to neurození bojovníci a námořníci z Anglie i Flander, kteří po cestě zakotvili v Portugalsku a pomohli portugalskému králi dobýt Lisabon (dodnes se zachoval unikátní Dopis křižáka, podrobně popisující průběh dobývání).[34]



Vůdcové křížové výpravy Ludvík VII., Konrád III. a Balduin III. Jeruzalémský

V září 1147 dorazili křižáci do Konstantinopole. Vztahy mezi armádami i panovníky byly napjaté.[35] Němci se přepravili na asijskou pevninu a od Nikáje postupovali dále na východ. Konrád rozdělil své síly. Méně ozbrojená část armády pod velením biskupa Oty z Freisingu táhla podél pobřeží, zatímco král s rytíři se vydal vnitrozemím.[35] U Dorylaea, kde kdysi vojska první křížové výpravy zvítězila, byla německá armáda přepadena seldžuckými Turky. Většina výpravy byla vyhlazena a králi se s desetinou svých původních oddílů podařilo probít zpět do Nikáje.[36] Druhá část armády vedená biskupem byla napadena a téměř pobita Turky u Laodikeje. Zbylá hrstka vojáků se i s biskupem Otou pronikla do Sýrie.

Zbytky německé armády se v Nikáji spojily s francouzským vojskem. Francouzi byli ukázněnější, Ludvík byl však jako vojevůdce stejně špatný jako Konrád a navíc nerozhodný.[37] Spojená křižácká výprava táhla podél pobřeží na východ. V Efesu král Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. Většina jeho vojáků táhla dále s Francouzi. U pisidijské Antiochie (říkalo se jí též Antiochetta) se křižáci střetli s Turky, které donutili k ústupu. Pak křižácká vojska překročila pod neustálou tureckou hrozbou Taurus a v únoru 1148 dorazila k řeckému městu Attaleia. Část výpravy odplula a armáda pěšáků a poutníků zůstala na pospas osudu.[38] Ludvík Francouzský byl po vylodění v Antiochiii vřele přivítán knížetem Raimondem. Navzdory všem útrapám a ztrátám, jakými křížová výprava doposud prošla, představoval Ludvíkův kontingent významnou pomoc pro křižácké státy.[38] Ludvík se pak vydal do Jeruzaléma, kam již mezitím z Konstantinopole dorazil král Konrád.

Obléhání Damašku
Les Passages Faits Outremer par les Français contre les Turcs et Autres Sarazaines et Maures Outremarins, 1490

V Jeruzalémě se oba panovníci setkali i s jeruzalémským králem Balduinem III. a rozhodli se dobýt Damašek, který byl spojencem Jeruzalémského království. Město napadli 24. července 1148, před dobytím jej však zachránila velká turecká armáda z Aleppa vedená sultánem Núr ad-Dínem.[39]

Neslavný konec výpravy jen prohloubil spory mezi francouzským a německým panovníkem. Konrád odjel již na Vánoce 1148 do Konstantinopole, kde uzavřel spojenectví s císařem Manuelem. Ludvík pobyl v Palestině a při návratu domů v jižní Itálii navázal přátelské vztahy se sicilským králem Rogerem II. - úhlavním nepřítelem Byzance. Damašek byl obsazen Núr ad-Dínem a muslimové tak byli proti křižákům opět o něco jednotnější.

[editovat]
Třetí křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článcích Obléhání Jeruzaléma (1099) a Třetí křížová výprava.

Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187, dobytí Jeruzaléma na podzim téhož roku a následné ztrátě téměř celého území Jeruzalémského království ve prospěch sultána Saladina vyhlásil papež Řehoř VIII. bulou Audita tremendi z 29. října 1187 třetí křížovou výpravu.[40] Vyslancům kurie se podařilo dokonce zprostředkovat mír mezi francouzským králem Filipem Augustem a anglickým králem Richardem. Svou účast na výpravě přislíbil také římsko-německý císař Fridrich Barbarossa[41].

Králové Richard Lví srdce a Filip II. přijímají kapitulaci Akkonu
(Grandes Chroniques de France)

Jako první se do Svaté země vydali sicilští Normané a vzápětí i menší námořní kontingenty z Anglie, Dánska a Flander.[42] Fridrich I. Barbarossa se vydal na výpravu z Řezna na jaře 1188 a po cestě začal na byzatském území drancovat. Císař Izák II. kvůli možným násilnostem raději povolil cestu dále na východ přes Helespont.[43] Němci přezimovali v Andrianopoli a na jaře 1190 se opět vydali na cestu. U Ikonia je napadli Turci sultána Kilič Arslana II. a byli Barbarossou poraženi. Při přechodu řeky Salef však Fridrich I. utonul[44] a výprava se rozpadla. Část bojovníků pokračovala dále do Svaté země a část se vrátila domů. Němci se tak výpravy významněji nezúčastnili.[45]

4. července 1190 vyrazila z Vézélay francouzská i anglická vojska, která pod vedením Richarda Lví srdce a Filipa II. přezimovala na Sicílii. Na jaře 1191 křižáci vypluli vstříc Svaté zemi a 12. července dobyli město Akkon a francouzský král se vrátil zpět do vlasti, zatímco Angličané a zbytek francouzských křižáků v čele s králem Richardem bojovali se Saladinem ještě tři roky. Velkým křižáckým úspěchem byla bitva u Arsufu a obsazení Jaffy. Po marném pokusu o dobytí Jeruzaléma Saladin předložil Richardovi mírový návrh, podle něhož zpřístupní Boží hrob západním poutníkům a uzná hranice stávajících křižáckých držav.[43] Po půlročním váhání plném šarvátek byl mír 2. září potvrzen a Richard Lví srdce se vydal na cestu domů.

[editovat]
Čtvrtá křížová výprava

Palma Le Jeune: Útok křižáků na Konstantinopol
(Les croisades, origines et consequences)
Podrobnější informace naleznete v článcích Čtvrtá křížová výprava a Latinské císařství.

Na přelomu let 1199-1200 papež Inocenc III. požehnal snaze francouzských velmožů uspořádat tažení na Blízký východ[46] a zároveň zdůraznil dosavadní neschopnost evropských králů.[47] Výprava, organizovaná výborem navzájem si rovných rytířů a vedená hrabětem Theobaldem ze Champagne, postupovala do severní Itálie. Zde si na úvěr najala lodě u Benátčanů, kteří si tak zajistili vliv na výpravu.

Na jaře roku 1201 zemřel hrabě Theobald a vedení převzal Bonifác z Montferratu. Cílem výpravy měl být Egypt, což se nelíbilo Benátčanům, kteří tam měli obchodní zájmy.[48] Požadovali proto od vůdců výpravy, aby křižáci pro Benátky vybojovali od Uherska město Zadar, za což jim budou odloženy splátky dluhů.[49] Útok na katolický Zadar byl pod trestem exkomunikace papežem zakázán,[50] křižáci přesto nátlaku benátského dóžete ustoupili a v listopadu 1202 Zadar dobyli.[51]

Křižácké státy a řecké nástupnickými státy v době po čtvrté křížové výpravě v Řecku

Krátce poté křižáky požádal římsko-německý král Filip Švábský o pomoc při dosazení svého švagra Alexia IV. na byzantský trůn. Alexios křižákům nabízel uznání papežovy autority nad východní církví, tolik pořebné peníze, zásoby a vojenskou pomoc na křížové výpravě.[52] V červenci 1203 proto křižáci zaútočili na další křesťanské město Konstantinopol a na trůn dosadili prince Alexia a jeho otce Izáka II. Těm se však sliby dané křižákům nepodařilo splnit a obyvatelstvo je brzy svrhlo a zabilo.[53] Křižáci na město zaútočili znovu a 12. dubna 1204 se jim podařilo byzantskou obranu zlomit a vniknout do města; následovalo třídenní drancování a vraždění obyvatelstva.[54] Čtvrtá křížová výprava již do Egypta ani Svaté země nepokračovala.[44]

Novým císařem Latinského císařství vzniklého na troskách Byzance byl zvolen flanderský hrabě Balduin. Nově vzniklé Soluňské království získal Bonifác z Montferratu a Achajské knížectví a Athénské vévodství připadlo francouzským velmožům. Benátčané získali obchodní monopol a Naxos. Byzantská císařská rodina si zachovala část svých držav na východě a založila zde Nikájské císařství, které se stalo hlavním nepřítelem křižáků v Konstantinopoli.[55] Další členové rodu Komnenů založili na pobřeží Černého moře Trapezuntské císařství. Posledním řeckým státem byl Epirský despotát ležící v Epiru na pobřeží Iónského moře. Všechny tyto státy se považovaly za legitimní nástupce Byzantské říše a vedly válku proti latinským křižáckým státům.

[editovat]
Legenda o výpravě dětí

Gustav Doré: Křížové výprava dětí

Prameny hovoří také o údajné francouzské a německé křížové výpravě dětí,[56] zorganizované prý proto, že se věřilo, že neúspěchy dosavadních tažení zapříčiňuje hříšnost jejich dospělých účastníků.[56] Původcem měl být jakýsi francouzský pasáček Štěpán, jemuž se prý roku 1212 zjevil Kristus a vyzval ho ke křížové výpravě proti nevěřícím.[57] Štěpán proto věřil, že se moře před ním rozestoupí a cesta do Svaté země bude možná suchou nohou.[58] Po strastiplné cestě prý několik tisíc dětí dorazilo do Marseilles, kde se neúspěšně pokusily projít Středozemním mořem. Dva obchodníci, Hugo Železo a Vilém Prase, poté měli nabídnout výpravě zdarma přepravu do Palestiny,[59] děti odvézt do Alžíru a později do Alexandrie a rozprodat do otroctví. Podobná německá výprava, již vedl mladík jménem Mikuláš, údajně vyšla z Porýní a přes Alpy doputovala do Janova. Část poutníků se stala janovskými občany[59] a část putovala dál do Pisy a Říma, kde Mikuláše přijal sám papež a podařilo se mu přesvědčit část dětí k návratu domů.[56] Při zpáteční cestě jich mnoho zemřelo, mezi nimi i Mikuláš.[59]

Středověké prameny popisující křížovou výpravu dětí jsou však v současné době zpochybňovány a celý popis dětské křížové výpravy je považován za omyl vzniklý třicet let po popisovaných událostech.[56]

[editovat]
Pátá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článku Pátá křížová výprava.

Roku 1215 papež Inocenc III. svolal 4. lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, jejíchž příprav se energicky chopil Inocencův nástupce Honorius III. Účast na výpravě přislíbil uherský král Ondřej II., norský král Inge II. (který však během příprav zemřel a norští křižáci tak nakonec zůstali stranou) a rakouský vévoda Leopold VI. Vojska měly na Blízký východ přepravit frízské lodě,[60] Frísové se však zdrželi v Portugalsku dobýváním maurského hradu Alcácer do Sal. Do Svaté země tak dorazila jen část křižáků, ke kterým se přidaly kyperské oddíly krále Huga I. a antiochijská armáda knížete Bohemunda IV.[61] Křižáci v Zajordánsku nenašli žádného protivníka, vydrancovali široké okolí a s kořistí se vrátili do Akkonu. Král Ondřej odjel domů a zbylí křižáci se chystali po příjezdu francouzských posil k útoku na egyptský přístav Damietta.

Cornelis Claesz van Wieringen: Fríští křižáci útočí na Damiettu

V květnu 1218 křižáci dobyli obrannou věž chránící ústí Nilu a částečně oblehli samotné město Damiettu, kterou po téměř dvouletém obléhání v listopadu 1219 dobyli. Vládu nad městem si proti vůli kardinála Pelagia nárokoval jeruzalémský král Jan z Brienne. Stal se dočasným vládcem Damietty až do předpokládaného příjezdu císaře Fridricha II.[62] Město bylo křižáky přetvořeno v křesťanské sídlo s vlastním arcibiskupem Pierrem des Roches.

Po příjezdu německých křižáků měl Pelagio pocit, že vojsko je dostatečně silné na dobytí celého Egypta a navzdory císařskému rozkazu se s armádou vydal k jihu[63] bez císaře s cílem dobýt Káhiru. Výprava neslavně skončila poté, co se vojáci utábořili mezi dvěma rameny Nilu a Egypťané vypustili říční hráze, čímž křižáky odřízli od pevniny a donutili kapitulovat. Sultán al-Kamil vyjednal odchod křižáků z Damietty a osmileté příměří.[64] Propuštění křižáci odtáhli do Akkonu a na místě, kde se vzdali, dal sultán na počest vítězství vystavět nové město al-Mansúra - Vítězné.

Císař Fridrich II. Štaufský na setkání se sultánem al-Kamilem

[editovat]
Šestá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článku Šestá křížová výprava.

V září roku 1227 vyplula z Brindisi do Svaté země velká německá flotila. Vedl ji císař Fridrich II.,[65] kterého k vyplutí donutila po devíti letech slibů až hrozba exkomunikace. Krátce po vyplutí však na lodích vypukla epidemie,[66] nemocný císař zastavil v Otrantu a podezřívavý papež Řehoř IX. ho exkomunikoval. Fridrich, jehož zbožnost byla vždy pochybná,[66] to ignoroval a po uzdravení vyrazil dále na východ. V září 1228 přistál v Akkonu, kde již čekalo křižácké vojsko.

Císař neměl zájem vést dlouhou nákladnou válku v Palestině a rozhodl se pro diplomacii. Sultán al-Kamil, který se nacházel uprostřed mocenského zápasu se svými bratry, byl k jednání svolný. Fridrich však v Palestině neměl pevnou pozici, neboť jeruzalémský patriarcha i rytířské řády johanitů a templářů ho jako exkomunikovaného nepodporovaly.[67] Akkonští baroni si zase zakládali na své svobodě a nechtěli se císaři podrobit.[68] Pouze příslušníci řádu německých rytířů stáli pevně při císaři. Z této nejednoty mezi křesťany al-Kamil těžil, jednání protahoval a Fridrich začal slevovat ze svých požadavků.

Roku 1229 byla dohoda stvrzena, křesťané získali nazpět Betlém, Nazaret, Galileu a především Jeruzalém, do kterého však měli muslimové svobodný přístup.[69] Poté Fridrich vstoupil do Jeruzaléma a protiprávně se nechal korunovat králem jeruzalémským. Právoplatným králem měl být Fridrichův nedospělý syn Konrád.[70] V květnu 1229 Fridrich ze Svaté země odjel a při naloďování v Akkonu po něm místní občané házeli odpadky.[71] Roku 1244 byl neopevněný Jeruzalém dobyt chórezmskými vojsky ve službách Egypta a křesťané ho již nikdy nezískali.

Émile Signol: Ludvík IX. Svatý na křížové výpravě
(Salles des Croisades, Versailles)

[editovat]
Sedmá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článku Sedmá křížová výprava.

V srpnu roku 1248 se na křížovou výpravu vydal francouzský král Ludvík IX.. Vojsko vyplulo z nově postaveného přístavu v Aigues-Mortes a byla to největší námořní operace v dějinách křížových výprav.[72] Během mezipřistání na Kypru byl Ludvík místními přesvědčen, že ideálním cílem útoku bude Egypt. V červnu 1249 se křižáci vylodili před egyptskou Damiettou, kterou se jim podařilo získat bez boje, a v listopadu 1249 se francouzské vojsko vydalo na pochod do egyptského vnitrozemí.

Výjevy ze sedmé křížové výpravy, 15. století

V té době zemřel egyptský sultán as-Sálih Ajjúb, ale vdova smrt zatajila a spolu s ministrem Fakrh ad-Dínem zemi a armádu řídila sama.[73] Egyptské vojsko na křižáky čekalo u pevnosti al-Mansúra a ostřelovalo je přes řeku řeckým ohněm. Křižáci objevili brod[74] a v únoru roku 1250 jejich předvoj vedený Ludvíkovým bratrem Robertem zaútočil na egyptské ležení před al-Mansúrou a mamlúky zahnal do města. Robert, opojený úspěchem, zaútočil na město, avšak v jeho ulicích se křižáci rozptýlili a většinou byli pobiti, včetně Roberta z Artois nebo hraběte Viléma ze Salisbury. Egypťané se zatím přeskupili a po příchodu hlavní části křižácké armády se strhla vyrovnaná bitva trvající celý den. Postup se zastavil a Egypťané přivolali posily. Na pomoc jim přišel syn zemřelého sultána Turanšáh a pomohl křižáky odříznout od nilských zásobovacích tras. Po vypuknutí hladomoru musel dát Ludvík v březnu rozkaz k ústupu. Turanšáhovi vojáci začali křižáky pronásledovat a ti se po ochoření samotného Ludvíka rozhodli kapitulovat. Celá křižácká armáda skončila v zajetí. Damietta zůstala prozatím zachována díky královně Markétě Provensálské a jejím janovským a pisánským žoldnéřům. Egypťané za propuštění krále a jeho armády požadovali vydání Damietty a zaplacení 800 000 zlatých bezantů.[75] Křižáci neměli dostatek hotovosti, propuštěn byl proto zprvu jen král Ludvík a část rytířů. Propuštěnému panovníkovi se během dalších čtyř let, která strávil v Akkonu, podařilo dosáhnout propuštění zbytku zajatců a teprve 24. dubna 1254 opustil Svatou zemi.

[editovat]
Osmá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článku Osmá křížová výprava.

Roku 1267 vytáhl francouzský král Ludvík IX. na další křížovou výpravu. Zprvu marně hledal společníky, nakonec ho podpořil bratr, sicilský král Karel z Anjou. Ten však chtěl cíl výpravy stočit na Tunis, kde měl ekonomické a politické zájmy, a Ludvík se nechal přesvědčit. Z Tunisu se chtěl vydat na Egypt, pak přejít Sinaj a z jihu znovu dobýt Jeruzalém.[76]

Křižáci obléhají Tunis
(Biblioteque nationale de France)

V červenci 1270 se křižáci vylodili na africkém pobřeží. Během obléhání Tunisu se ve vojsku křižáků rozšířila epidemie. Mezi nemocnými byl i král Ludvík, který v Kartágu při čekání na posily z Anglie, Aragonska a Navarry zemřel na úplavici. Králem se stal také nemocný následník trůnu Filip III. Velení vojenských operací převzal Karel z Anjou,[77] jemuž se podařilo vyjednat s tuniským emírem Muhammadem al-Mustansirem mír a volný odchod křižáků z Afriky. Když do Tunisu dorazil anglický princ Eduard s malým křižáckým sborem z Anglie, bylo již po boji. Zatímco Francouzi se začali pod velením Karla z Anjou stahovat zpět do Evropy, Angličané hodlali pokračovat v křížové výpravě do Svaté země.

[editovat]
Devátá křížová výprava
Podrobnější informace naleznete v článku Devátá křížová výprava.

Po neúspěchu osmé křížové výpravy se Angličané rozhodli vydat do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Eduard s anglickou armádou přezimoval na Sicílii a v květnu 1271 se vylodil v Akkonu.[78] Eduardovy síly byly slabé, asi jen tisíc vojáků,[79] ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru[78][44] a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Po příjezdu do Akkonu Eduard zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265-1271 většinu území Jeruzalémského království a Antiochijského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat ve Svaté zemi a Benátčané s Janovany začali s mamlúky obchodovat, a to se souhlasem akkonských baronů.[80]

Eduard se svého plánu nevzdal a doufal v možnost vyjednávání o případnou pomoc s mongolským Ílchanátem v Persii. Měl úspěch a ílchán Abaga vyslal desetitisícovou armádu,[78] která dobyla muslimské Aleppo. Jakmile však sultán Bajbars vytáhl z Damašku na sever, Mongolové před ním ustoupili a mamlúci město získali zpět. Eduard také podnikl tažení do vnitrozemí, akkonští rytíři však odmítli bránit případně dobytá území a křižáci se bezvýsledně vrátili do Akkonu.[81] Když princ zjistil, jak marné je jeho úsilí, vrátil se v září roku 1272 do Anglie. Učinil tak nedlouho poté, co málem zahynul při pokusu o atentát. Přesto, že při odjezdu měl v úmyslu vrátit se na Blízký východ v čele veliké křížové výpravy, politická situace v Anglii mu v tom zabránila.[81]

[editovat]
Křižácké státy

Křižácké državy ve Svaté zemi těsně po završení první křížové výpravy roku 1102
Podrobnější informace naleznete v článku Křižácké státy.

Křižácká panství vzniklá během kruciát byla budována v duchu západoevropského feudalismu[82] a vládnoucí třídu představovali především osadníci z Evropy.[83] Původní obyvatelé, především arménští monofyzité, východní pravoslavní křesťané a muslimové Franky (jak orientálci označovali křižáky) v zemi početně převažovali. Domorodci byli svými křižáckými pány tolerováni, nicméně Frankové nebyli vůči svým jinověrným poddaným nábožensky tak benevolentní jako Arabové před nimi.

Po první křížové výpravě vznikly na Blízkém východě čtyři křižácké státy: Edesské hrabství, Antiochijské knížectví, Hrabství Tripolis a Jeruzalémské království. Vládci tří prvních byli formálně vazaly jeruzalémského krále.[84] Po třetí křížové výpravě na Kypru vzniklo Kyperské království, jehož prvním panovníkem se stal bývalý král jeruzalémský Guy de Lusignan a celá další existence tohoto státu byla svázána s rodem Lusignanů. Ve 13. století Kypr utvořil s Jeruzalémským královstvím unii, když se titulárním jeruzalémským králem stal kyperský král Hugo III.

Dobytí Tripolisu roku 1289
(Ms Add 27695 Fol. 5)

Po čtvrté křížové výpravě a dobytí Byzance vznikly v Řecku další čtyři křižácké státy: Latinské císařství a na něm formálně závislé Achajské knížectví, Athénské vévodství a Soluňské království. Další území, především ostrovy, pro sebe dobyli Benátčané a johanité, kteří se po pádu levantských držav usadili na Rhodu. Na Kykladských ostrovech benátský dobrodruh Marco Sanudo založil Vévodství Naxos. Rovněž Janované se pokusili získat křižácké državy, když janovský admirál a kaper Enrico Pescatore obsadil Krétu. Po několika letech byl z ostrova vytlačen Benátčany,[85] takže Janovská republika žádná území nezískala. Křižáci v Řecku vybudovali podobné feudální vztahy, jako sto let před nimi křižáci v Palestině.[55] V Řecku se houfně usazovali západní rytíři, kteří toužili získat půdu.[86]

Křižácké státy v Palestině zanikly koncem 13. století. Roku 1268 byla mamlúky dobyta a zničena Antiochie,[87] v roce 1271 se Bajbars zmocnil křižáckého hradu Krak des Chevaliers a od té doby postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Roku 1289 byl dobyt a vypleněn Tripolis a 18. května 1291 padl po obléhání Akkon s posledními zbytky křižáckých držav. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni či prodáni do otroctví. Přístavní města byla zbořena a nová centra byla později postavena dál od moře, aby nemohla sloužit jako základna pro další křesťanskou ofenzívu. Po pádu Akkonu latinské državy přetrvaly pouze na Kypru a v Řecku.

Zatímco v Levantě křižácké státy, s výjimkou Edesského hrabství, zanikly takřka najednou, v Řecku zanikaly po dobu tří set let. Prvním státem, který podlehl nepřátelům, bylo Soluňské království, které roku 1225, po dvaceti letech od založení, dobyl epirský despota Michael Komnenos Dukas. Latinské císařství bylo od počátku hospodářsky i vojensky slabé a roku 1261 nikájský císař Michael VIII. Palaiologos dobyl nazpět Konstantinopol.[55] Poslední dva křižácké státy na řecké pevnině, Achajské knížectví a Athénské vévodství, byzantskému protiútoku odolávaly dalších dvě stě let, kdy Achajské knížectví bylo Morejským despotátem dobyto roku 1432 a Athény až roku 1453 obsadil osmanský sultán Mehmed II.

Ostrovní státy měly silnější vazby na evropské námořní mocnosti, zejména Benátky, a proto útokům dokázaly mnohem úspěšněji čelit. Kyperské království bylo od roku 1426 přinuceno platit egyptským mamlúkům vypalné, až roku 1489 královna Caterina Cornaro ostrov prodala Benátčanům, kteří ho udrželi až do roku 1571. Vévodství Naxos se kvůli růstu moci Osmanské říše v Egejském moři dostalo pod osmanský vliv a sultán Selim II. roku 1579 většinu Kyklad obsadil. Některé ostrovy nicméně ještě nějakou dobu ubránili místní šlechtici z rodu Gozzadini a Benátská republika ztratila několik egejských ostrovů a řeckých přístavů až v letech 1714-1718.

[editovat]
Rytířské řády
Podrobnější informace naleznete v článku Rytířské řády.

Templářští rytíři hrající šachy, Libro de los juegos, 1283

Křížové výpravy podstatně přispěly ke vzniku rytířských řádů, které v sobě spojovaly vojenský charakter se snahou o nápodobu klášterního života.

Jako první byl v Jeruzalémě založen řád johanitů (později známý jako řád maltézských rytířů). Původním posláním řádu před první křížovou výpravou byla péče o křesťanské poutníky do Palestiny. Po dobytí Jeruzaléma Godefroi z Bouillonu začal řád podporovat, a ten tak mohl sílit co do majetku a vlivu. Johanité si i nadále zachovali původní náplň, avšak začali se měnit na řád vojenský.[88]

Řád templářů byl organizací od počátku ryze vojenského charakteru. Založil ho roku 1119 chudý rytíř Hugues de Payens spolu se sedmi druhy na ochranu poutníků, kteří přicházeli do Svaté země.[89] Postupem času získávali templáři majetek a moc a v polovině 12. století tvořili asi třetinu všech rytířů v Jeruzalémském království.[90] Rytířské řády byly ve státě naprosto nezávislými subjekty a jejich jedinou autoritou byl papež. V době, kdy poslední křižácké državy již byly v rozkladu, disponovaly rytířské řády jako jediné ukázněnou armádou, která bránila křižácká města před muslimy. Byli to templáři, kteří hájili citadelu v Akkonu[91] a Sidonu i poslední pevnost Ruád před přístavním městem Tortosa, která byla vyklizena až roku 1303.[92]

Jako třetí řád ve Svaté zemi vznikl během třetí křížové výpravy řád německých rytířů. Byli to původně němečtí členové řádu johanitů, kteří se roku 1190 osamostatnili a roku 1196 byli papežem uznáni jako samostatný řád se všemi privilegii.[93] Vlastnili v Akkonu jednu citadelu a působili jako prostředníci mezi Jeruzalémským královstvím a římskou-německými císaři. V Levantě se neuchytili a své aktivity přesunuli do Evropy.

Prusy a Livonsko dobyté křižáky na počátku 13. století

[editovat]
Na evropském kontinentě

Křížové výpravy na evropském kontinentě byly dvojí povahy. Jednak to byly tažení proti pohanům, a jednak proti křesťanským kacířům, kam patří i křížové výpravy proti "neposlušným" panovníkům.

[editovat]
Proti pohanům

Výpravy proti pohanům žijícím u Baltského moře se poprvé účastnili rytíři, kteří odmítli táhnout s druhou křížovou výpravou do Svaté země a raději v polovině 12. století uspořádali tažení proti polabským Slovanům a do Pomořan.[33] Křížové výpravy proti pohanům v Pobaltí na počátku 13. století měly trvalý efekt, neboť křižáci dobytá území konsolidovali, když ho dokázali osídlit, christianizovat a částečně germanizovat. V těchto válkách se angažoval především řád německých rytířů, který v Pobaltí založil vlastní řádový stát.

Francouzský král Ludvík VIII. obléhá Avignon
(miniatura Jeana Fouqueta, 1455-1460)

Stranou křížových výprav nezůstali ani skandinávští vládci. Velká vzdálenost jim ztěžovala účast na křížových výprav na Blízký východ.[10] Přesto byli Švédové a Norové horlivými křižáky (král Sigurd I. byl prvním evropským panovníkem, který navštívil Jeruzalém). Švédové již na počátku 12. století podnikli první z celkem tří křížových výprav do Finska, které měly za následek christianizaci Finů, švédskou kolonizaci Finska i vymezení sféry vlivu mezi katolickým Švédskem a pravoslavným novgorodským státem.

[editovat]
Proti kacířům

První křížovou výpravou vyhlášenou proti evropským kacířům byla Albigenská křížová výprava. Trvala dvacet let (1209-1229) a jejím cílem bylo vymýtit katarskou herezi v jižní Francii. Za oběť jí padlo 200 000 až 1 000 000 lidí.[94][95]

V letech 1284-1285 se odehrála Aragonská křížová výprava. Papež Martin IV. ji vyhlásil proti exkomunikovanému aragonskému králi Petrovi III. Křížová výprava byla jen součástí vleklé války zvané sicilské nešpory. Papež udělil Petrem dobytou Sicílii v léno Karlovi z Anjou, a ten vytáhl proti Petrovi s francouzským vojskem. Francouzi však byli poraženi a Sicílie zůstala pod vládou aragonských králů.




Husistství

8. června 2009 v 19:23 | J.Flam
Husitství
(Přesměrováno z Husité)Dějiny Česka

Pravěk v Česku
Paleolit na území České republiky
Mezolit na území České republiky
Neolit na území České republiky
Eneolit na území České republiky
Doba bronzová na území České republiky
Starší doba železná na území České republiky
Mladší doba železná na území České republiky
Doba římská
Doba římská na území České republiky
Stěhování národů
První Slované
Sámova říše
Velkomoravská říše
Český stát ve středověku
Přemyslovci
České knížectví
České království
Lucemburkové
Karel IV.
Husitství
Jiří z Poděbrad
Jagellonci
Vláda Habsburků
Ferdinand I.
Rudolf II.
České stavovské povstání
Třicetiletá válka
Rekatolizace
Marie Terezie
Josef II.
České národní obrození
František Josef I.
Československo
Vznik Československa
První republika
Mnichovská dohoda
Druhá republika
Protektorát Čechy a Morava
Třetí republika
Únor 1948
Komunistický režim v Československu
Československá socialistická republika
Pražské jaro 1968
Listopad 1989
Česká republika

Portál:Česko


Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní,[1] a později utrakvisté.