Tady najdete skoro vše ze Středověku.

Přemysl Otakar I.

8. června 2009 v 19:33 | J.Flam
Přemysl Otakar I.Přemysl Otakar I.
Český kníže a od roku 1198 král

Přemyslův náhrobek od Petra Parléře
Doba vlády I. 1192-1193
II. 1197-1230
Korunovace 24. srpen 1203
Narození asi 1155/1160
Úmrtí 15. prosinec 1230 (asi 75 let)
Praha
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce I. Václav II.
II. Jindřich Břetislav
Následník I. Vladislav Jindřich
II. Václav I.
Manželky I. Adléta Míšeňská (1178-1199)
II. Konstancie Uherská (1199-1230)
Dynastie Přemyslovci
Otec Vladislav II.
Matka Judita Durynská


Přemysl Otakar I. (asi 1155/1160 - 15. prosince 1230) byl český kníže (1192-1193 a 1197-1198) a třetí český král (1198-1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo zajistit titul i pro své potomky. Jednalo se o prvorozeného syna krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.Obsah [skrýt]
1 Před nástupem
2 Podpora knížete Bedřicha
3 Knížetem (1192-1193) a ve vyhnanství (1193-1197)
4 Podruhé na trůně (1197-1230)
4.1 Na cestě za královskou korunou
4.2 Rozvod s Adlétou
4.3 Boje o říšský trůn
4.4 Zlatá bula sicilská
4.5 Spor s pražským biskupem
5 Poslední léta života
6 Potomci
7 Genealogie
8 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara I.
9 Odkazy
9.1 Literatura
9.2 Reference
9.3 Související články
9.4 Externí odkazy


[editovat]
Před nástupem

V roce 1172 rezignoval otec Přemysla Otakara I. Vladislav II. ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha, nevlastního Přemyslova bratra. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Začal 25 let trvající boj o český knížecí stolec. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. - na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy. (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Knížetem se stal Soběslav II.

O osudu mladších synů Vladislava II., o Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo jen málo informací. Přemysl v letech 1173-1179 pobýval ve vyhnanství na dvoře míšeňských Wettinů, kde se v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Toho roku se také Bedřich stal podruhé knížetem.

[editovat]
Podpora knížete Bedřicha

V té době byla vláda v českých zemích opět značně problematická, jak mezi vlastními Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (marggravius de Moravia).[1] Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha (eliminoval ambice znojemského údělníka Konráda Oty) a dočasně zde spravoval olomoucký úděl. Pravděpodobně s osobou Přemysla (a s léty 1179-1182) můžeme spojit i českou expanzi v Horním Slezsku spojenou se ziskem Holasicka.[2]

V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemí, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně konaném v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a k zastrašení přítomných Čechů" širočin veliké množství rozkázal přinésti, jakoby je chtěl odpraviti. Když tito k nohoum jeho se uvrhli, za prominutí prosili a nutnosť změnivše za vůli přijali Fridricha za pána a knížete opět a s ním se so Prahy vrátili, za veliký majíce to zisk jak sami tak Kunrat, že z provinění uražené velebnosti nejsou pokutováni. Tak moudrý císař spiknutí odbojných moudře potlačil a onomu Čechy navrátil, tomuto však s Moravou za vděk vzíti poručil. "
- Jarloch[3]


Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.[4] Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal mnohem samostatněji než bývalo v minulosti u moravských udělníků zvykem.[5] I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo u Loděnice na Znojemsku k největší bitvě mezi Čechy a Moravany, kde" na místě zvaném Loděnice svedl krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích, které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli. "
- Jarloch[6]


Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech.[7]" Padloť jich v této srážce z panstva českého a moravského mnoho na počet a tolik, že když potom pohřbíváni byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvadcet jich vházeno, a tak zasypáno zemí a kamením. "
- Jarloch[8]


Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte a zároveň byl snad i určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky.[9]

Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další spor Bedřicha s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Fridrich Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete.[10] Po Bedřichově smrti (25. března 1189)[11] se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota.

Během krátké doby jeho vlády (1189-1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslu, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny Konráda II. Oty.[12] Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191.[13] Protože Konrád zemřel bez potomků, získal knížecí titul (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI., kde" příbuzným svým Přemyslovi a Vladislavovi, onomu knížetství České, tomuto pak Moravu zjednal, slíbiv a zavázav se věrou za ně k šesti tisícům hřiven. "
- Jarloch[14]


[editovat]
Knížetem (1192-1193) a ve vyhnanství (1193-1197)

Avers Přemyslovy nejstarší pečeti z roku 1192.

Čerstvě nastolený Přemysl se necítil být pražskému biskupu (ani císaři) nijak zavázán a také se (což bylo horší) nijak nemínil podílet na zaplacení částky, kterou císaři Jindřich Břetislav slíbil. Když se pak rozladěný biskup vydal na pouť do Santiaga de Compostela, byl v Německu zadržen Jindřichem VI. a následně držel několik měsíců jako rukojmí.[15]

Zhoršovaly se ovšem také vztahy mezi Jindřichem VI. a Přemyslem. Přemysl se mnohem aktivněji než jeho předchůdci zapojoval do říšských záležitostí (např. pomoc příbuznému Albrechtovi z Bogenu), ale hlavně se na přelomu let 1192 a 1193 dostal do styku s chystanou proticísařskou koalicí v čele s brabantským vévodou Jindřichem I., hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce a Přemyslovým příbuzným Albrechtem Míšeňským. Spiknutí bylo prozrazeno a král Richard Lví srdce byl při návratu z Třetí křížové výpravy zajat. Na svou účast v něm nejvíce doplatil Přemysl, kterého císař v červnu 1193" pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své knížetství Českého odsoudil, a za něho biskupa s korouhvemi, jakož obyčej jest, slavně obdařeného do Čech nazpět poslal, nadto též jemu celý dluh odpustil. "
- Jarloch[16]


To bylo ale vše, co byl Jindřich VI. pro biskupa Jindřicha Břetislava ochoten udělat, a tak biskupovi nezbývalo než se svých práv domoci vlastní mocí. V srpnu 1193 vtrhl Jindřich Břetislav se svým příbuzným Spytihněvem a vojskem do Čech. Ani Přemysl se však nechtěl tak lehce vzdát. Shromáždil silné vojsko a vytáhl nepřátelům vstříct. Obě vojska se setkala u Zdic. Tady však většina předních velmožů, kteří ještě nedávno slibovali Přemyslovi svou věrnost a nabízeli jako rukojmí své syny, Přemysla opustila a přešla do biskupova tábora. Opuštěný Přemysl ustoupil do Pražského hradu, kde se následující čtyři měsíce hájil, než před Vánocemi roku 1193 hrad kapituloval. Ještě předtím se ale Přemyslovi s hrstkou svých věrných podařilo uprchnout za hranice.[17] Následujícího roku si Jindřich Břetislav podrobil i Moravu a zajal Vladislava Jindřicha. Azyl nalezl Přemysl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu.

Na začátku roku 1197 se začalo zhoršovat zdraví Jindřicha Břetislava. Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech. Dostal se až k Praze, ale většina velmožů se postavila za Jindřicha Břetislava, a tak byl jeho překvapivý výpad českými velmoži a Spytihněvem Brněnským odražen. Přesto Jindřich přestával důvěřovat svému okolí. Správou země pověřil Spytihněva a sám se nechal přenést na říšské územi do Chebu. Zde v nejistotě 15. června 1197 zemřel.[18] Na jeho místě byl na knížecí stolec z vězení povolán Vladislav Jindřich. Po prvotním překvapení ze zvolení svého bratra Přemysl využil situace a po úmrti císaře Jindřicha VI." Přemysl a přívrženci jeho, totiž Černín a jiní mnozí zvěděvše o jeho smrti, táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni jsouce buď zemříti, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížetství. "
- Jarloch[19]


Přestože měl Vladislav mnohem silnější armádu, v noci před bitvou po poradě s biskupem Danielem a velmoži se sešel tajně s bratrem a" ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se s bratrem svým v ten způsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou, a aby, majíce oba jednu mysl, měli též i jedno knížetství, což až podnes mezi nimi nedotknuto trvá. "
- Jarloch[20]


Po čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn, kdy takřka neminul rok bez bratrovražedných bojů, nastaly konečně českým zemím klidnější časy. Součástí dohody mezi Přemyslem a Vladislavem pravděpodobně byl i slib, že se Přemysl nebude mstít těm, kteří ho opakovaně v předchozích letech zradili, což sice asi zklamalo jeho věrné, kteří s ním vytrvali ve vyhnanství, ale získalo mu důvěru rozhodující části předáků.[21]

[editovat]
Podruhé na trůně (1197-1230)

[editovat]
Na cestě za královskou korunou

Zklidnění domácích poměrů umožnilo Přemyslovi (na rozdíl od jeho předchůdců) rozvinout čilou zahraniční aktivitu, která vedla k upevnění mezinárodních pozic českého státu. V počínajícím boji o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy stál na straně Filipa Švábského. Jako jeho spojenec vytáhl k Rýnu proti Otovi IV. Brunšvickému a v očekávání Přemyslovy vojenské pomoci ho Filip v září (či v říjnu) 1198 nechal korunovat za českého krále. Při té příležitosti vystavil Přemyslovi privilegium, které se sice nedochovalo, ale jeho ozvuky můžeme nacházet v pozdější Zlaté bule sicilské. Království měli Přemysl i jeho nástupci užívat dědičně a v říši měl být uznán za krále ten, koho v Čechách zvolí. Český král měl také svým biskupům udělovat investituru.[22][23]

Přemysl v téže době rozřešil situaci na Moravě, kde se první obětí nové situace stal Spytihněv, kterého nechal (snad v roce 1198) oslepit a Spytihněv ještě téhož roku zemřel. Snad také v roce 1198 (5. června) zemřel i Spytihněvův bratr Svatopluk.[24]V rychlém sledu v letech 1200-1201 (za neznámých okolností) brzy po sobě zemřeli i oba olomoučtí údělníci Vladimír a Břetislav. Břetislavův syn Sifrid se pak (snad pod Přemyslovým nátlakem) vzdal světské kriéry a zvolil si církevní dráhu.[25] Bývalý znojemský a brněnský uděl pak převzal markrabí Vladislav Jindřich, Olomoucko si však prozatím Přemysl ponechal ve své přímé správě.

[editovat]
Rozvod s Adlétou

Po přibližně dvacetiletém manželství s Adlétou jí Přemysl asi roku 1198 zapudil. Jako formální důvod k rozvodu posloužil Přemyslovi čtvrtý stupeň příbuzenství. Nevíme jaké důvody Přemysla k tomuto kroku vedly. Podle některých historiků (Novotný, Žemlička) to byla Přemyslova nespoutaná smyslnost,[26][27] podle jiných (Vaníček) pak prestiž, potvrzení královských ambicí a snaha o založení nové královské rodiny.[28]

Přestože nahlédnout skutečné důvody, které Přemysla k rozvodu vedly, se nám už asi nepodaří, zůstává otázkou, zda by Přemysl poté, co sotva dosáhl svého cíle, riskoval, že vše těžce získané znovu ztratí. Novou Přemyslovou manželkou se roku 1199 stala Konstancie, sestra uherského krále Emericha. I po nové svatbě spor neutichl, protože Adléta požádala papeže Inocence III. o ochranu svého manželství a zajištění nástupnických práv svého (a Přemyslova) syna Vratislava. Spolu se svými dětmi odešla Adléta ke svému bratru mišeňskému markraběti Dětřichovi a ve Wettinech získal Přemysl nesmiřitelné nepřátele.[29]

Adléta se ještě nakrátko vrátila k Přemyslovi v letech 1204-1205, ale jednalo se jen o vynucené politické rozhodnutí a Přemysl se při nejbližší příležitosti vrátil ke Konstancii. Spor nakonec vyřešila až Adlétina smrt v roce 1211 a Vratislav se nástupnictví na českém trůnu nikdy nedočkal.

[editovat]
Boje o říšský trůn

Do bojů o říšský trůn hodlal významným způsobem zasáhnout papež Inocenc III. V březnu 1201 papež prohlásil Otu IV. za jediného římského krále, vyzval Přemysla, aby přešel na jeho stranu a sliboval legitimní udělení královské koruny, protože Filip byl zvolen bez souhlasu papeže. V letech 1201-1202 se do té doby jednotná fronta Filipových spojenců začala pomalu rozpadat. Také Přemysl tehdy zahájil proslulou sérii změn svého stranictví. Obdobně se však tehdy chovala naprostá většina říšských knížat.[30]

Na Přemyslovo odpadnutí reagoval Filip tím, že asi v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi, který byl tehdy s Přemyslem v blíže neznámem sporu. Přemysl měl rozhodující vliv na na Filipově porážce v Durynsku v květnu 1203. Během následných vojenských akcí byl Přemysl 24. srpna 1203 podruhé korunován papežským legátem Guidem z Praeneste.[31] Zároveň mu Ota potvrdil všechny dříve Filipem Švábským udělené výsady. V dubnu roku 1204 pak Přemyslův královský titul uznal i papež Inocenc. Příznivou situaci se Přemysl pokusil využít k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Jeho žádost papeži bohužel nebyla vyslyšena. Jen slabou útěchou mohla být Přemyslovi kanonizace zakladatele sázavského kláštera Prokopa, o kterou se Přemysl rovněž zasazoval.[32]

V druhé polovině roku 1204 se však po nové vojenské ofenzivě Filipa Švábského pracně budovaná welfská koalice rozpadla a již na podzim spatřujeme Přemysla v řadách Filipových spojenců. Dne 6. ledna 1205 byl Filip Švábský znovu zvolen, pomazán a korunován říšským králem. Stalo se tak na správném místě (v Cáchách) a korunovaci provedl správný arcibiskup (kolínský Adolf). Tím padly poslední formální a procedurální námitky proti Filipově volbě.[33] Filip získaval převahu a v létě 1208 svolal výpravu, která měla definitivně zlikvidovat welfský odpor. Ještě předtím, v prosinci 1207, Filip slavnostně vyhlásil zásnuby své dcery Kunhuty s tehdy dvouletým Přemyslovým synem Václavem. Vše se změnilo 21. června 1208, kdy se stalo něco u Němců dosud neslýchaného a bavorský falckrabí Ota z Wittelsbachu zavraždil Filipa Švábského. Filipovu vraždu pomstil Jindřich z Kalden, který našel a zabil Otu z Wittelsbachu v březnu 1209 nedaleko Řezna.[34]

Smrtí Filipa Švábského však byly zničeny Přemyslovy plány, které budoucnost spojily s Filipem a s návratem k Welfům už nepočítaly. V říjnu 1209 byl Ota IV. korunován římským císařem a jeho postoj k Přemyslovi zůstával nadále chladný. Obnovováním říšské správy v Itálii však zaskočil papeže Inocence, který jej 18. listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval říšská knížata k volbě nového krále.[35]

[editovat]
Zlatá bula sicilská

Zlatá bula sicilská.
Podrobnější informace naleznete v článku Zlatá bula sicilská.

Na jaře 1211 začíná vznikat "společenství" nepřátel císaře Oty IV. V samém jádru tohoto společenství stál Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup a durynský lantkrabě. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni uvedení zvolili v září téhož roku za říšského krále Fridricha II. Štaufského, který se tak stal Otovým vzdorokrálem.

26. září 1212 udělil Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. v Basileji celkem tři listiny, nejdůležitější z nich byla Zlatá bula sicilská, která zajišťovala jak dědičná práva Přemyslovců na český trůn, tak i nezasahování říšského císaře a celé říše do volby budoucích českých panovníků. České země sice byly lénem říše, ale vliv říšského panovníka na ně byl díky Zlaté bule sicilské prakticky nulový. Posledním velkým privilegiem Zlaté buly bylo privilegium účasti českého krále na volbě německého krále.

Pečeť použitá u listiny nebyla říšská, ale sicilská, protože Fridrich II. v té době říšskou pečeť ještě neměl. Na lícní straně je přesto latinsky psáno: Fridrich, z Boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel říše, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.

České království zůstalo součástí říše, ale na jejích vládcích bylo prakticky nezávislé. Císař nesměl zasahovat do volby krále, pouze ji formálně potvrzoval a uděloval doma zvolenému panovníkovi české země v léno. Čeští králové se postupně stali členy sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili římského panovníka.

Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě jeho volby. Celý jeho plán spočíval v tom, že na shromáždění české šlechty v černu 1216 v Praze někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla Vladislav. Úloha Přemysla měla být v tom, že měl s tímto záměrem souhlasit a mělo to vypadat tak, že o tom nevěděl dopředu, aby to nepopudilo šlechtu, která jako jediná může volit českého krále. Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo).

[editovat]
Spor s pražským biskupem

Po smrti biskupa Daniela v roce 1214 se novým pražským biskupem stal Ondřej. Před tím Ondřej zastával četné církevní funkce a od roku 1207 působil jak probošt kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. S touto funkcí byl v této době spjat i úřad králova kancléře. Do té doby bezproblémový vztah mezi Přemyslem a Ondřejem ovlivnila Ondřejová účast na 4. lateránském koncilu v roce 1215. Především myšlenky o církvi jako svébytném tělese vzal za své a rozhodl se je prosadit v Čechách v praxi. Protože Ondřejovy představy narazily na odpor krále, koncem roku 1216 narychlo opustil Čechy, odebral se do Říma a vyhlásil nad pražskou diecézí interdikt. Následně obvinil Přemysla a českou šlechtu z omezování práv a svobod církve. Spor poukázal na složité spolužití panovníka a církve, kdy (na rozdíl od říšských biskupství) bylo pražské i olomoucké biskupství mnohem více závislé na Přemyslovcích a pražský biskup plnil spíše funkci osobního panovníkova kaplana.[36]

Pečeť Přemysla Otakara I. z roku 1223.

Pražský biskup Ondřej si stěžoval především na nedostatečné odvádění desátků, že kněze ke kostelům jmenují laikové bez souhlasu biskupa, na souzení duchovních osob světskými soudy apod. Přemysl přes počáteční jednoznačné odmítnutí biskupových obvinění, posléze některé přehmaty uznal a sliboval jejich nápravu. Přestože navenek se papežská kurie stavěla do role zprostředkovatele, vcelku pochopitelně ve sporu stranila Ondřejovi.[37]

Zatímco ve sporu s pražským biskupem měl Přemysl na své straně především představitele české šlechty, na jeho straně ale stáli i někteří církevní představitelé (pražský děkan Arnold, litoměřický probošt Benedikt, olomoucký biskup Robert), Ondřej pomalu ztrácel i podporu kléru své diecéze.[38]

Spor byl nakonec vyřešen kompromisem, který byl vyhlášen na Šacké hoře někde na moravsko-rakouském pomezí za účasti krále, biskupa, papežského legáta Řehoře de Crescencio a mnoha prelátů z Čech i Moravy. Zde vyhlášený kompromis uspokojil jak Přemysla, tak papeže Honoria. Jediným nespokojeným tak zůstával biskup Ondřej, který se nevrátil do své diecéze a s vysvětlením, že je vČechách ohrožen jeho život, odešel zpět do Itálie. Definitivní tečku za sporem znamenalo tzv. Velké privilegium české církve vydané Přemyslem v Praze 10. března 1222, které znamenalo omezení pravomocí panovníka a šlechty vůči jimi zakládaným církevním institucím.[39]

[editovat]
Poslední léta života

V srpnu 1222 zemřel králův bratr, markrabě moravský Vladislav Jindřich. Přemysl Otakar I. tak ztratil nejen bratra, kterého ctil ze všech nejvíce, ale i velikého spojence. Během jejich společné vlády (od roku 1197 až po Vladislavovu smrt), kdy Přemysl Otakar I. vládl v Čechách (a kdyby chtěl, mohl i v bratrově údělu, čehož několikrát využil) a Vladislav coby markrabě zase na Moravě, není ani jedna zmínka o jakémkoli sporu mezi nimi. Z knížectví kdesi na okraji civilizované Evropy učinili království, které se v podstatě vymanilo z vlivu a závislosti na Svaté říši římské.

Náhrobek Přemysla Otakara I. od Petra Parléře

Po smrti bezdětného bratra Přemysl Otakar převzal Moravu, zvýšil počet svých inspekčních cest a příležitostně s sebou vzal i prince, především následníka Václava. V králově nepřítomnosti byla vláda na Moravě svěřena olomouckému biskupovi Robertovi.

V červenci 1224 ustanovil král markrabětem moravským svého syna Vladislava. Ten však za tři léta zemřel a na jeho místo s určitým časovým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem usedl nejmladší syn Přemysl.

V posledních letech života král podnikl dva větší výpady do Rakouska, a sice ten první v létě roku 1226, které se Rakousku podařilo snadno odrazit, a druhý následoval v létě 1230, těsně před Přemyslovou smrtí. Druhý vpád byl již úspěšnější, české, tedy především moravské jednotky se v Rakousku zdržely několik týdnů.

V roce 1228 nechal Přemysl Otakar nejstaršího syna Václava I. korunovat českým králem, s čímž souhlasil i císař Fridrich II. Štaufský. Byl to jeden z posledních Přemyslových státnických skutků." Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl byl podruhé na trůn vlasti své, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničných, trhané na různo fakciemi rozličnými, blízké oupadku konečného a sotva sebou vládnoucí, a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné, a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu "
- František Palacký[40]


Přemysl Otakar I. je pohřben na Pražském hradě, původně v bazilice sv. Víta, dnes v opukové tumbě z dílny Petra Parléře v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále. Dožil se pravděpodobně nejvyššího věku ze všech přemyslovských panovníků.

[editovat]
Potomci

S první manželkou Adlétou Míšeňskou (1160?-1211), se kterou se oženil v roce 1178, měl Přemysl I. čtyři děti:
Vratislav (před 1181 - po 1225)
Markéta/Dagmar Dánská (1186?-1213), královna dánská
∞ 1205 Valdemar II. Vítězný (Dánský)
Božislava
Hedvika

Se druhou manželkou (1199) Konstancií Uherskou (1181 - 1240) měl Přemysl osm nebo devět dětí:
Vratislav (1200 - 1201?)
Judita Přemyslovna († 1230), korutanská vévodkyně
∞ 1213 Bernard II. Sponheimský (Korutanský)
Anna Lehnická (1204-1265), polská kněžna
∞ Jindřich II. Pobožný
Václav I. (1205-1253), český král
∞ 1224 Kunhuta Štaufská
Vladislav (1207-1227), markrabě moravský
Přemysl (1209-1239), markrabě moravský
∞ Markéta z Meranu
Anežka
Vilemína Česká (1210-1281)?
Svatá Anežka Česká (1211-1282)

[editovat]
GenealogieVladislav I.
zm. 12. dubna 1125 Richenza z Bergu
nar. asi 1095
zm. 27. září 1125 Ludvík I. Durynský
zm. 12. ledna 1140 Hedvika z Gudensbergu


Vladislav II.
nar. asi 1110
zm. 18. ledna 1174 Judita Durynská
nar. asi 1135
zm. 9. září po 1174



1.
Adléta Míšeňská
nar. po 1160
zm. 2. února 1211
OO 1178 Přemysl Otakar I.
nar. asi 1155
zm. 15. prosince 1230 2
Konstancie Uherská
nar. 1181
zm. 6. prosince 1240
OO 1199

1 1 1 1
Vratislav
nar. před 1181
zm. po 1225
Dagmar Dánská
nar. asi 1186
zm. 1213
Božislava Hedvika
2 2 2 2 2
Vratislav
nar. 1200
zm. asi 1201
Judita Přemyslovna
zm. 1230
Anna Lehnická
nar. 1204?
zm. 1265
Anežka Václav I.
nar. 1205
zm. 1253

2 2 2 2
Vladislav
nar. 1207
zm. asi 1227
Přemysl
nar. 1209
zm. 1239
Vilemína Česká?
nar. 1210
zm. 1281
Anežka Česká
nar. 1211
zm. 1282



[editovat]
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara I.

Čechy
Hradec Králové, 1225
Litoměřice, 1228-1230

Morava
Uničov, 1213
Bruntál, snad 1223
Opava, před 1224
Znojmo, snad 1226
Jemnice, asi už 1227
Hodonín, asi už 1228

[editovat]
Odkazy

[editovat]
Literatura
BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I.. Praha : Jan Laichter, 1913. 1214 s.
TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef; SOMMER, Petr, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197-1250. Praha : Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2.
WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha : Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3.
WIHODA, Martin. Vladislav Jindřich. Brno : Matice moravská, 2007. 412 s. ISBN 978-80-86488-00-4.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5.
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034-1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.

[editovat]
Reference
↑ Codex Diplomaticus et Epistolaris Regni Bohemiae. Příprava vydání Gustav Friedrich. Svazek I. Praha : [s.n.], 1904-1907. s. 257-260, č. 291. (latinsky)
↑ WIHODA, Martin. Přemyslovská expanze v Horním Slezsku a vznik Holasické provincie. In Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 1997. ISBN 80-85879-89-1. S. 34-43.
↑ Fontes Rerum Bohemicarum. Příprava vydání Josef Emler; překlad Václav Vladivoj Tomek. Svazek II. Praha : Museum Království českého, 1874. Dále jen Letopis Jarlocha. Kapitola Letopis Jarlocha, opata kláštera milevského, s. 481. (latinsky)
↑ KEJŘ, Jiří. O tzv. bezprostřední podřízenosti Moravy říši. Sborník archivních prací, 1978, roč. 28, s. 233-285. ISSN 0036-5246.
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034-1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. s. 318.
↑ Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. s. 163.
↑ BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. Dále jen Velké dějiny I.. ISBN 80-7185-265-1. s. 653-654.
↑ Letopis Jarlocha, s. 506-507
↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I.. Praha : Jan Laichter, 1913. 1214 s. s. 1080-1081.
↑ Velké dějiny, s. 655
↑ Letopis Jarlocha, s. 508
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. [Dále jen Přemysl Otakar]. ISBN 80-205-0099-5. s. 52-53.
↑ Letopis Jarlocha, s. 509
↑ Letopis Jarlocha, s. 509
↑ Přemysl Otakar, s. 62 Otázkou zůstává, zda Přemysl v této době byl schopen vůbec tak velkou sumu zaplatit.
↑ Letopis Jarlocha, s. 510
↑ Přemysl Otakar, s. 64
↑ Letopis Jarlocha, s. 512-513
↑ Letopis Jarlocha, s. 514
↑ Letopis Jarlocha, s. 514-515
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. s. 91.
↑ Počátky Čech královských, s. 91-92
↑ Mírně odlišně VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197-1250. Praha : Paseka, 2000. 582 s. Dále jen Velké dějiny II.. ISBN 80-7185-273-2. s. 85-86.
↑ WIHODA, Martin. Vladislav Jindřich. Brno : Matice moravská, 2007. 412 s. Dále jen Vladislav Jindřich. ISBN 978-80-86488-00-4. s. 91-97.
↑ WIHODA, Martin. Patnáct minut slávy olomouckého kanovníka Sifrida. In Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha : Scriptorium, 2002. ISBN 80-86197-26-3. S. 193-203.
↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. (1197-1253). Praha : Jan Laichter, 1928. 1085 s. Dále jen České dějiny I./III.. s. 241.
↑ Počátky Čech královských, s. 94-95
↑ Velké dějiny II., s. 88-92
↑ Přemysl Otakar, s. 93
↑ Počátky Čech královských, s. 95-96
↑ Přemysl Otakar, s. 95-96
↑ Přemysl Otakar, s. 96-97
↑ Filipova korunovace v roce 1198 se konala v Mohuči (místo v Cáchách) a provedl ji (sice) pravou korunou, ale nesprávný (burgundský) arcibiskup.
↑ Vladislav Jindřich, s. 131-133
↑ Vladislav Jindřich, s. 134-135
↑ Přemysl Otakar, s. 215-218
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Spor Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem. Československý časopis historický, 1981, roč. 29, s. 704-730.
↑ Počátky Čech královských, s. 123-125
↑ Přemysl Otakar, s. 232-236
↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I.. Praha : Nakladatel B. Kočí, 1921. s. 138.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama