Tady najdete skoro vše ze Středověku.

Václav II.

8. června 2009 v 19:35 | J.Flam
Václav II.
Tento článek pojednává o českém králi. O českém knížeti pojednává článek Václav II. (kníže).Václav II.
Král český a polský

Václavova miniatura ve Zbraslavské kronice
Doba vlády 1278/83 - 1305
Korunovace 1297 českým králem, 1300 polským králem
Narození 27. září 1271
Praha
Úmrtí 21. červen 1305 (34 let)
Praha
Pochován Zbraslavský klášter
Předchůdce Přemysl Otakar II.
Následník Václav III.
Manželky I. Guta Habsburská (1285-97)
II. Eliška Rejčka (1300-1305)
Potomci Václav III.
Anna Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Dynastie Přemyslovci
Otec Přemysl Otakar II.
Matka Kunhuta Uherská


Václav II. (27. září 1271 - 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců (vlády se ujal v květnu 1283, korunován 1297 českým a 1300 polským králem). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti, uherské princezny Kunhuty.Obsah [skrýt]
1 Neradostné mládí a "zlá léta"
2 Vězeň na Bezdězu
3 Počátky samostatné vlády
4 Dobrý král a (negramotný) vzdělanec
5 Mincovní reforma
6 Polská koruna
7 Uherská koruna
8 Nový spor s Habsburky
9 Verše Václava II.
10 Potomci
11 Genealogie
12 Reference
13 Bibliografie
14 Externí odkazy


[editovat]
Neradostné mládí a "zlá léta"

Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův bratranec, braniborský markrabě Ota Braniborský (Přemysl ho totiž znal jako uhlazeného rytíře). Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu.

Přemyslovy smrti se snažil využít také další příbuzný Přemyslovců, slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se snažila ochránit svého syna před zvůlí šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. O podporu pro sebe, své děti a Jindřichovo poručnictví požádala i Rudolfa Habsburského jakožto římského krále.

Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Ota, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

Když se Ota Braniborský neshodl s Kunhutou, nechal kralevice i královnu uvěznit na hradu Bezdězu. Kunhuta Uherská však v květnu roku 1279 z Bezdězu utekla na Moravu, do bezpečí před Otou Braniborským. Mladý Václav tak zůstal na Bezdězu zcela sám, bez kontaktu s matkou. V září téhož roku je Václav převezen jako rukojmí do Braniborska.

[editovat]
Vězeň na Bezdězu

Hrad Bezděz z roku 1832

Traduje se, že Václava II. těžce poznamenalo neradostné dětství, zvláště věznění bratrancem Otou, přestože Zbraslavská kronika při popisování strastí malého Václava zřejmě značně přehání. Na druhou stranu ale podle pozůstatků lebky Václav II. skutečně trpěl v dětství podvýživou, o psychických následcích nemluvě. Dalším často uváděným faktem je, že tělesně slabý byl Václav už od narození a psychickou labilitu, kdy se bál bouřek a koček, měl vlastně v rodě. Nevyrovnaností nejspíš trpěli oba jeho rodiče a určitě děd Václav I. Ten pro změnu nesnášel samotu a vyzvánění zvonů.

Čechy v době Václavova věznění drancovala braniborská vojska i část šlechty. Roku 1282 zemi postihla strašlivá neúroda, kterou následoval hladomor a epidemie. Tehdejší kronikáři píší o "zlých létech"." 1282 když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí na Moravě, že ani všichni nemohli být pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polich a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly konečně zemí pokrývala. "
- Jindřich Heimburský[1]


Žalostný stav rozvráceného království přiměl část šlechty, aby Václava vykoupila a vynutila si jeho vydání nazpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf I. Habsburský, Václavův rádce, tchán a ne nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky k tomuto území neuznal, a tak ho o ně připravil.

[editovat]
Počátky samostatné vlády

Nastoupení Václava II. (květen 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci.

Záviš byl milenec (a snad manžel) Václavovy matky Kunhuty a svým vystupováním si rychle získal i Václava, za kterého příští léta de facto vládl. Falkenštejn se osvědčil jako schopný zemský správce, dosadil do úřadů Vítkovce, ovšem také posílil notně otřesenou královskou moc (Václav nakonec dal svolení k jeho svatbě s Kunhutou).

Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi se smrtí královny matky Kunhuty (1285) zprvu nezměnil a dal mu svolení k dalšímu sňatku s Alžbětou Kumánkou. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova manželka Guta Habsburská. Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků. Nejen je si ovšem Vítkovec znepřátelil. Václav dal Falkenštejna v lednu 1289 zatknout (snad ze zištných důvodů) a nakonec popravit na hradě Hluboká.

[editovat]
Dobrý král a (negramotný) vzdělanec

Václav II. na miniatuře z Codexu Manesse.

Král se v mnohém odlišoval od svého bohatýrského otce, do jehož stínu ho stavěl třeba Dante Alighieri. Václav II. byl bystrý člověk s dobrou pamětí, ale zároveň se nikdy nenaučil psát. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů.

Přestože Václav nezískal v době svého mládí významnější vzdělání, zajímal se o soudobé vědění, shromažďoval vzácné spisy a zval na svůj dvůr cizí umělce (působili zde například minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen zvaný Frauenlob). Sám král zřejmě skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku.

Zvláště obratně si Václav počínal ve vztahu k české šlechtě. Na rozdíl od Přemysla se s ní podělil o nejvyšší moc v zemi a nevstupoval do otevřených konfliktů. Za vlády Václava II. se Čechy i Morava, navrácená k českému království, rychle vzpamatovaly z útrap minulých let a znovu začaly hospodářsky prospívat. Brzy si tak získal spojence mezi domácí šlechtou i v zahraničí a mohl se pokusit o další rozšíření přemyslovské moci. Rudolf I. Habsburský mu předem udělil v léno všechna území, která Václav dokáže získat, výměnou za jeho hlas kurfiřta ve prospěch Rudolfa mladšího.

[editovat]
Mincovní reforma

Pražský groš

Za Václavovy vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Koncem 13. století byla objevena bohatá ložiska stříbrné rudy v Kutné Hoře, jejichž využití výrazně přispělo k mocenskému rozmachu českého království.

Král připravil ve spolupráci se svými italskými finančními a právními rádci mincovní reformu, na jejímž základě začaly být roku 1300 raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou i v zahraničí, a vydal pro Kutnou Horu nový horní zákoník Ius regale montanorum. V zemích Koruny české tento zákoník platil až do roku 1834, kdy byl nahrazen obecným horním zákoníkem.

Předlohou pro Václavovy groše byly francouzské mince, groše, které se razily od roku 1266 ve městě Tournai. Pražský groš patřil v příštích stoletích mezi nejsilnější a nejkvalitnější měny v Evropě, rozšířil se jako měna i jako předloha pro ražby míncí v ostatních zemích. Na rubu mince byl vyobrazen dvouocasý český lev, na okrajích byl nápis GROSSI PRAGENSES. Na líci groše je vyobrazena koruna s třemi liliovitými výběžky, společně s nápisy WENCEZLAUS SECUNDUS (Václav II.) a DEI GRATIA REX BOEMIE (z Boží milosti král český). Groše Václava II. jsou unikátní i z toho důvodu, že na rozdíl od dřívějších denárů a brakteátů je na nich vyobrazen lev i koruna.

Václav II. si přál, aby mince byla "stálá" a "věčná", ale postupem doby klesala jak váha, tak ryzost mince. Její ražbu ovšem ukončil až roku 1547 Ferdinand I., pražský groš ale poté platil dál a teprve patent z roku 1644 definitivně ukončil jeho oběh.

[editovat]
Polská koruna

Václav II. ve Zbraslavské kronice, s českou a polskou korunou.

Václavova zahraniční politika se zaměřila dvojím směrem, do říše a na sousední, stále ještě politicky rozdrobené Polsko. Z říšských území bylo k českému státu připojeno Chebsko (věno po Gutě), dále král získal Pirnu, Freiberg s jeho stříbrnými doly a lenní svrchovanost nad Pliseňskem, neúspěšný byl v pokusu ovládnout Míšeň.

Roku 1289 se objevil po zprostředkování od Mikuláše Opavského na pražském dvoře Kazimír Bytomský, který jako první z polských knížat vstoupil do lenního svazku s českým královstvím. Rok nato zemřel Václavův nepřítel, Piastovec Jindřich IV. Vratislavský. Zemřel bez potomků. To přišlo přemyslovským zájmům nesmírně vhod, protože se tak otevřela cesta k velkému území, které zbylo po Jindřichovi. Václav zaměřil směr své expanze na východní část tohoto území, na Krakovsko a Sandoměřsko. Krakovsko ovšem hned po smrti Jindřicha obsadil jiný Piastovec, Přemysl Velkopolský. Václav II. si ovšem věděl rady - začal vyhrožovat vojenskou výpravou, a tak Přemysl Velkopolský, který byl navíc podplacen českým stříbrem, doborovolně vyklidil Krakovsko. Od března 1291 patřilo Krakovsko českému králi. Sandoměřsko obsadil jiný Piastovec - Vladislav Lokýtek. Václav si opět věděl rady - nejdříve získal spojenectví s Boleslavem Mazovským, a poté, v srpnu roku 1292 vytáhl Václav s vojskem na Sandoměřsko. Vladislav Lokýtek brzy kapituloval, takže od této chvíle měl Václav v držení i Sandoměřsko. Vladislav Lokýtek také slíbil, že se nebude českému králi více protivit, což ovšem nedodržel.

Tím ovšem Václav II. neskončil - toužil po polské koruně. Začal vyjednávat v Římě, potřeboval si totiž vyjednat souhlas papeže Bonifáce VIII. s polskou korunou. Václava ovšem předešel hvězdenský arcibiskup Jakub Svinka - vyjednal polskou královskou korunu pro Přemysla Velkopolského, který se stal polským králem 26.června roku 1295. Praha to nesla velmi nelibě a posílala do Říma četné stížnosti. Po půl roce panování byl ovšem za poněkud záhadných okolností přepaden a zavražděn Přemysl Velkopolský. Polská koruna tak opět neměla nositele. Václav toho ovšem nevyužil ihned, musel řešit také spoustu jiných problémů, například jeho pompézní korunovaci na českého krále, která se stala předehrou k útoku na Polsko nebo zápas o říšský trůn mezi Adolfem Nasavským a Albrechtem Habsburským, ve kterém se přiklonil na stranu Habsburka (ne zadarmo).

Boj o polskou korunu byl však stále rozehrán - a nebyl jediný kandidát. O polskou korunu zápasili v tu dobu dva rivalové - Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. To celou záležitost z českého pohledu usnadňovalo. Navíc hvězdenský arcibiskup Jakub Svinka se brzy přiklonil na stranu českého krále a vybral mu za manželku dvanáctiletou Elišku Rejčku, dceru zavražděného Přemysla Velkopolského.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: "Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, …), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti." Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí.

Na jaře roku 1300 se začala připravovat slavnostní výprava českého krále se svou nastávající manželkou do Polska. V červnu 1300 obdržel Václav i souhlas Albrechta Habsburského, od roku 1298 římského krále. Měsíc nato výprava vyrazila do Polska. Chabý odpor kladl pouze vzpurný Vladislav Lokýtek, který byl nucen uprchnout ze země. Na konci léta roku 1300 se české vojsko s Václavem II. v čele objevilo v Hnězdně, kde se Václav nechal korunovat na polského krále.

[editovat]
Uherská koruna

Roku 1301 vymřela Ondřejem III. v Uhrách panovnická dynastie Arpádovců a část velmožů v čele s mocným magnátem Matúšem Csákem Trenčianským nabídla uherskou korunu Přemyslovcům. Druhým kandidátem byl Karel Robert z Anjou, kterého podporoval papež Bonifác VIII. i Václavův bývalý švagr, římský král Albrecht I. Habsburský. Navzdory nesouhlasu některých členů královské rady král nabídku přijal pro svého jediného syna Václava, který byl poté korunován v Uhrách jako Ladislav V.

[editovat]
Nový spor s Habsburky

Pečeť Václava II.z roku 1292

Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu a Václav II. uvedl v úžas celou Evropu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal roku 1304 odvézt svého jediného přeživšího syna nazpět do Čech, přičemž Uhry poplenil. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát. Zároveň ovšem tento tah přivedl do již tak velkého tábora odpůrců českého krále i Uhry.

V srpnu roku 1304 vtrhl na jižní Moravu Albrechtův syn Rudolf s uherskými spojenci. S měsíčním zpožděním vtrhlo do jižních Čech i říšské vojsko v čele s Albrechtem Habsburským. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale nestalo se, šlechta protentokrát zanechala českému královi poslušnost. Za velkého plenění a drancování se dva voje armád spojily, avšak s blížící se zimou bylo velké nepřátelské vojsko čím dál tím víc nervóznější, protože česká armáda se vyhýbala rozhodujícímu střetu. Místo hlavního města Prahy si Habsburk vybral jiný cíl - českou pokladnici - Kutnou Horu. Kutná Hora byla chatrně opevněná, takže si zřejmě útočník sliboval rychlé vítězství. Možná doufal, že mu vesměs německé obyvatelstvo otevře brány. Možná také chtěl Kutnou Horu vyhladovět. Stalo se ale něco úplně jiného. Krátce na to, co se říšské a uherské vojsko utábořilo u nedalekého Malešovského potoka, propukla ve vojsku těžká epidemie, způsobená zřejmě otráveným potokem, kam horníci z Kutné Hory vylévaly toxický odpad z tvorby stříbra (stružku). Hned poté se do tábora dostala zpráva, že Václav II. se se silným vojskem utábořil u nedalekého Kolína. Aby Habsburk zachránil co se dalo, rozhodl se pro rychlý úprk. Zpátky do Říše se vrátilo zdecimované vojsko, které po nemocech, hladu, zimě a výpadech českých oddílů ztratilo okolo 30 000 vojáků. Václav II. vyhrál na plné čáře, Habsburk naopak tonul v dluzích - neměl na výplatu žoldů a náhrady za zmařené životy. Odveta českého krále však nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc. Václav II. zemřel v 34 letech na tuberkulózu a poslední měsíce života strávil zajištěním dědictví pro syna. Přemyslovské soustátí se ale takřka hned po jeho smrti začalo rozpadat.

[editovat]
Verše Václava II.

(úryvek z novodobého překladu Petra Kopty)
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást a chytlo se v krutou past.

"Najdi si milenku!" má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal štěstí -
a přece trpím dál.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí,
které by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
Z bolesti radost vzešla mi - já smál se mezi slzami!


[editovat]
Potomci

Portrét Václava II.:Jan Matejko.

Václavovou první manželkou byla Guta Habsburská (1271-1297), se kterou měl deset dětí:
Přemysl Otakar (*† 1288)
Václav III. (1289-1306), český, polský a uherský král
∞ 1305 Viola Těšínská
Anna (1289 - † po 1292)
Anna Přemyslovna (1290-1313), česká královna
∞ 1306 Jindřich Korutanský
Eliška Přemyslovna (1292-1330), česká královna
∞ 1310 Jan Lucemburský
Guta (1293 - 1294)
Jan (1294 - 1295)
Jan (1295 - 1296)
Markéta Přemyslovna (1296-1322), polská (vratislavská) kněžna
∞ 1308 Boleslav III. Lehnický
Guta (*† 1297)

V roce 1300 se Václav II. oženil podruhé, s polskou princeznou Eliškou Rejčkou (1286-1335):
Anežka Přemyslovna (1305-1337), polská (slezská) kněžna
∞ 1316 Jindřich Javorský

Václava II. přežilo pět jeho manželských dětí, z jeho levobočků je bezesporu nejznámější Jan Volek.

[editovat]
GenealogieVáclav I.
nar. 1205
zm. 23. září 1253 Kunhuta Štaufská
nar. asi 1200
zm. 13. září 1248 Rostislav Haličský
nar. 1225
zm. 1262 Anna Uherská
nar. 1226/7
zm. po 1270


Přemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278 Kunhuta Uherská
nar. asi 1246
zm. 9. září 1285



1.
Guta Habsburská
nar. 13. března 1271
zm. 18 . června 1297
OO 1285 Václav II.
nar. 27. září 1271
zm. 21. červen 1305 2.
Eliška Rejčka
nar. 1. září 1286
zm. 18. října 1335
OO 1300

1 1 1 1 1
Přemysl Otakar
nar. a zm. 1288
Václav III.
nar. 1289
zm. 1306
Anna
nar. 1289
zm. po 1292
Anna Přemyslovna
nar. 1290
zm. 1313
Eliška Přemyslovna
nar. 1292
zm. 1330

1 1 1 1 1
Guta
nar. 1293
zm. 1294
Jan
nar. 1294
zm. 1295
Jan
nar. 1295
zm. 1296
Markéta Přemyslovna
nar. 1296
zm. 1322
Guta
nar. a zm. 1297

2
Anežka Přemyslovna
nar. 1305
zm. asi 1337


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama